Článek
Stalo se to v devadesátých letech. Bylo mi necelých šest let, hrála jsem si na zahradě s kamarádkou Lenkou. Bydleli jsme na okraji většího města, nebyl zde téměř žádný provoz. Z dálky jsem slyšela kola drahého vozu blížící se po silnici. Nedal se přeslechnout, zněl úplně jinak, než naše stodvacítka, nebo sousedova multikára. Nakonec auto zastavilo před naším domem. Bylo stříbrné, značku si nepamatuji, ale bylo luxusní, krásné a nablýskané.
Z vozu vystoupila mladá slečna, byla nádherná, vlasy se jí kroutily do prstýnků. Měla krásně nalakované nehty a říkala mi, ať jdu k ní, že na mě čeká maminka, která v té době nebyla doma. Že mě za ní odveze. Otevřela zadní dveře auta, kde byly hračky, jaké jsem ještě neviděla. Dívala jsem se zpoza plotu, a i když jsem měla opravdu velkou chuť si hračky a panenky prohlédnout, tušila jsem, že něco není v pořádku.
Lenka stála opodál a nakukovala do auta také. Ale cílem té paní jsem byla já. Nejdříve mě mile přemlouvala, potom byla hrubá a nakonec vydírala, že maminka na mě čeká a bude beze mě smutná. To na mě zabralo a šla jsem k plotu. Odemkla jsem vrátka.
Nestihla jsem se ani rozhlédnout, slečna mě chytila do náruče a já se držela sloupku u plotu. Snažila se mě lechtat v podpaží, ale v tom stresu mě to vůbec nešimralo. Dodnes nechápu, kde se ve mně vzalo tolik síly, aby stačila na zápas s dospělou ženou. Křičela jsem a volala o pomoc. Řekla jsem Lence, ať ihned utíká a řekne to všem doma, ať mě přijdou zachránit.
Lenka opravdu utíkala, ale než stačil otec přiběhnout na zahradu, byla jsem pryč.
Ocitla jsem se na zadním sedadle vozu, paní seděla u mě, bědovala jsem, co jsem to udělala, že se na mě budou doma hrozně zlobit. Bylo mi jasné, že výlet za maminkou nebude tak úplně pravdivý. Vepředu seděl starší pán, nemluvil, tvářil se vlídně a pouze řídil. Slečna prstýnková mi neustále nabízela hračky, ale já jsem žádné nechtěla. Jen jsem plakala a prosila, ať mě odvezou domů.
Ukázala mi krásné nové oblečení, legíny a triko, které si vybavuji dodnes. Mělo třásně a byl na něm třpytivý růžový koník. Převlékla jsem se a jeli jsme na autobusové nádraží. Začalo se stmívat. Moc se mi líbilo, že jsem venku, když už mám být v posteli a také to, že mám krásné oblečení. Sledovala jsem ulice, které byly o tolik jiné než za denního světla. Na druhou stranu jsem myslela na rodinu, na to, že se na mě musí zlobit, a že se o mě bojí. Také se mi začalo stýskat.
Když jsme se slečnou prstýnkovou nastoupily do autobusu, lehla jsem si jí do klína a vyčerpáním usnula. Byla na mě hodná, a tak jsem se na ní upnula. Jely jsme daleko.
Když jsme dorazily do cíle, byla noc, jak jsem se dostala do postele, vůbec nevím. Ráno jsem se probudila v cizím pokoji, na cizí posteli. V kuchyni pokuřoval ten pán, který řídil, zato paní prstýnková byla pryč.
V tomto bytě jsem strávila téměř měsíc, nechodila jsem vůbec ven. Nikdo mi neubližoval, ale nudila jsem se. Měla jsem ty nejlepší hračky a také časopisy o kačerech, které mi doma nechtěli koupit. Přesto jsem myslela na domov stále častěji. Netušila jsem, že v té době už policie věděla, kde jsem a jen se čekalo na vhodný okamžik, jak mě s co nejmenším rizikem dostat zpět domů.
Přišel první školní den, nešla jsem do školy, kde jsem byla u zápisu, byla to jiná škola, mnohem větší. Nikoho jsem neznala a nevěděla jsem ani, jestli patřím do áčka, nebo do béčka. Slečna prstýnková do mě strčila, ať se nebojím a jdu. A tak jsem šla. Ve škole jsem narazila na kluka, který šel sebevědomě také do první třídy. Vzal mě s sebou. Sedli jsme si společně do lavice.
Jakmile zazvonilo, přišla paní ředitelka a ptala se na mé jméno. Už jsem se necítila vůbec překvapená. Šla jsem do ředitelny, kde na mě čekali policisté společně s mým tátou. A tak jsem jela zpátky domů.
Doma jsem slušně pozdravila své sourozence, babičku s dědou a další přátele a chovala jsem se, jako bych nikdy nebyla pryč. Byli zklamaní, to jsem se dozvěděla až později v dospělosti. Popřela jsem celý ten zážitek, ale ještě dlouhá léta se mi zdávalo, jak se mě někdo snaží odnést balkonem pryč.
A jak mě to poznamenalo v budoucnosti? Podepsalo se to na mém vztahu k dětem. Nikdy jsem například při nakupování nepustila kočárek ani na vteřinu, na všechny výlety jsem je vozila osobně, předávala z ruky do ruky paní učitelce u autobusů. Přestože vím, s čím můj únos souvisel, a že v případě mých dětí k tomu nikdo neměl a nemá důvod, nemůžu si pomoct.
