Článek
Když jsme byli děti, já a moji dva bratři, rodiče se rozvedli. Starší bratr šel bydlet s matkou a my dva mladší, jsme zůstali u otce. Pro nikoho z nás to nebyla žádná výhra. S matkou a starším bratrem jsme se neviděli od mých pěti let. Mladšímu bráškovi byly necelé tři roky.
Co se rodičů týká, nevím, kdo z nás na tom byl lépe, ale pravdou je, že jako dospělí, jsme ani jeden nevěděl, jak se má správně žít, vést domácnost a jak by měl vypadat vztah mezi partnery. Jako dívka jsem měla tu výhodu, že jsem si mohla dovolit roli té submisivnější a můj první partner mi ukázal, jak žít řádný život, žili jsme tradičním způsobem života. On vydělával, já jsem se starala o domácnost.
Později jsme vychovali syna, i když odděleně. Dnes je mu 15 let, mám s ním pevný vztah a pochopila jsem, že problém uplatnění v životě není jen v péči o malé dítko, vyzvedávání z kroužků a materiální zajištění. Ale že potřebuje mít někoho, na koho se může kdykoli spolehnout. Vychodil dvojjazyčnou základní školu, překonali jsme šikanu, dostal se na svou vysněnou střední školu, má spoustu zájmů a vyrostl ve zdravě sebevědomého jedince. To se tenkrát o nás říci nedalo, náš život provázely různé peripetie, trápení a ztracení se na mnohých rozcestích.
Brzy tomu bude rok, kdy mě vyhledal můj starší „ztracený bratr“. Řekl mi, že mi gratuluje, že budu teta. Byla jsem štěstím v sedmém nebi. A to hned dvakrát. Za prvé, můj milovaný dětský vzor a starší brácha se mi vrátil do života a za druhé, budu teta. Bohužel mě přešly iluze, potom, co jsme se setkali a on mi povyprávěl svůj životní příběh, zakončený informací, že si Emičku nebudou moci nechat a pravděpodobně půjde do pěstounské péče již z porodnice.
Od té doby, jsem měla v hlavě jako ve včelím úlu. Neustále jsem přemýšlela, co budeme dělat. Za dva dny na to, se narodila Emička. Krásná, zdravá holčička. Když jsem si ji poprvé pochovala, slíbila jsem jí, že ji „nedám“. Že nebude ztracená sama ve velkém světě. Nastalo běhání kolem ospodu, práv rodičů a zjišťování možností. Uplakaná maminka, zdrcený otec a odhodlaná teta. Celý ten kolotoč, který trval téměř čtyři měsíce a vydal by na celý článek, zakončilo rozhodnutí soudce : „Nezletilá Emička se svěřuje do péče tety“. Dlouhé týdny a probdělé noci jsem neustále vážila všechna pro a proti. V kolonce pro, se stále objevoval pouze pocit odpovědnosti a cit.
Když jsem si tedy Emičku přivezla domů v autosedačce, vyčerpaná celým tím bojem, vůbec jsem neměla stejné euforické pocity jako před patnácti lety se synem. Dívala jsem se na to malé stvoření, jak spokojeně spinká. Najednou v mé ložnici přibyla dětská postýlka, najednou byly pryč večerní kávičky, divadla a procházky, a to nemluvím o tom, že práce, kterou jsem myslela, že zvládnu v homeoffice režimu, stála za starou belu, protože jsem byla vyčerpaná. Láska k Emičce nebyla biologicky daná, a tak se vytvářela postupně. Jistě, měla jsem ji ráda, ale nebyla pocitově „moje“.
Dnes je Emičce rok, je to nádherná holčička a miluji jí nade vše. Babičky, příbuzní, známí a okolí, kteří mě soudili, už si také zvykli a nedovedou si život bez ní představit. Můj biologický syn je velký brácha, a když jsme byli nedávno na prohlídce u posudkové lékařky na střední školu, na její otázku, zda má sourozence, jsme oba zapomněli uvést, že sestřička je nevlastní.
Rodiče Emičky si dávají život do pořádku, je mi líto, že se jim nedaří prosadit se v životě, tak, jak by si zasloužil každý mladý člověk vstupující do života. Že je startovací dráha z neúplné rodiny a dětského domova svedla na tu těžší cestu. Sami se, i přes bolest, rozhodli Emičky „vzdát“ ve prospěch jejího života ve stabilní rodině.
Tato silná nepřenositelná zkušenost, povinná školení a setkání s jinými pěstouny mě přivádí k otázkám: Proč se jako stát nestaráme více o mladé dospělé z dětských domovů? Proč nemáme pokračující komunity nebo tety, strýce, kteří by byli mladým lidem bez příbuzných oporou i po završení dospělosti? Lze nějak pomoci, aby takovéto děti měli větší šanci na úspěšný život? Vždyť děti jsou naše budoucnost.
