Článek
Na základku jsem začala chodit těsně před revolucí. Byla jsem šprtka a jedničkářka, tvrdohlavá, s vlastním názorem a prořízlou pusou, od základky po vysokou jsem prolezla bez problémů. Byla jsem svědkem nejrůznějších trestů a výchovných postupů. Sázely se kule, běžně se zůstávalo po škole, předvolávali se rodiče na kobereček. Utkvělo mi třeba vytahování za uši a vlasy, kotrmelce bez žíněnek přes celou tělocvičnu, běhání v zimě v trenkách kolem školy atd. Děti poslouchaly učitele, z přísných měly vítr, k fajn učitelům vzhlížely. Náš třídní s námi doteď chodí na pivo na třídní srazy. Ve třídě nás bylo 32, bez asistentek, někdo chytřejší, někdo pomalejší, někdo šprt, někdo lajdák, všem se měřilo stejným metrem. Kromě kázeňských přestupků se nic moc neřešilo. Učili jsme se věci nazpaměť, byli jsme zkoušení před tabulí, občas jsme schytali vtipné poznámky od spolužáků nebo i učitelů. Na mně to nezanechalo žádné negativní následky. Ba naopak. Naučila jsem se učit se, což se mi hodilo na samostatnou přípravu na vysoké škole. Naučila jsem se respektovat autoritu učitele a nečinilo mi pak problém respektovat nadřízené v práci. Naučila jsem se, že někdy musím zabrat, abych něco zvládla a překonala, naučila jsem se pracovat pod tlakem. Tvrdohlavost, prořízlá pusa i vlastní úsudek mi zůstaly beze změny, nikdo ve mně nic nezadupal, na školní léta vzpomínám s úsměvem. Našla jsem si dobrou práci, pak podnikání a jsem spokojená.
Máme dva kluky - 13 a 10 let. Oba jsou chytří, ve škole takoví „bezúdržboví“. Občas schytají trest za běhání po chodbě, občas horší známku. Akční, veselí kluci, sportovci, kteří školu nijak zvlášť nemilují, spíš je to opruz a chodí tam hlavně kvůli kámošům. Starší ještě proplul základkou za dozvuků „klasické“ výuky, ve stejném duchu je teď na gymplu. Mladšího už zasáhly moderní změny.
A teď k tomu, co mě vytočilo. Na konci roku nám ve škole oznámili, že v 5. třídě bude angličtina rozdělena na tři skupiny podle znalostí, aby pomalejší děti nebrzdily rychlejší a všichni se mohli rozvíjet dle svých možností. Na začátku září jsem zjistila, že syn, který ve 4. třídě neměl se zvládáním angličtiny jediný problém, je v „nejhorší“ skupině s pomalejšími jedinci.
Nedalo mi to a zeptala jsem se na důvod umístění do třetí skupiny. Čistě ze zvědavosti, byla jsem ráda, že mu zůstala stejná paní učitelka a nemusí si zase zvykat na jiný styl výuky. Dozvěděla jsem se, že syn by jasně patřil podle znalostí do první skupiny, že ji to překvapilo, ale děti dělaly na konci školního roku rozřazovací test. Můj syn (10 let, 4.třída) uspěl ve znalostní části testu, ale zcela propadl v motivační části. A právě toto spojení „propadnout v motivační části testu“ je to, s čím se nedokážu i přes svůj pokročilý věk sžít.
Propadnout v motivační části testu znamená, že na otázky typu „Chtěl bych prohlubovat své znalosti angličtiny? Chtěl bych dělat dobrovolné úkoly navíc?“ Odpověděl přímočaře NE. V deseti letech ho zcela překvapivě víc baví fotbal a řádění s klukama než angličtina. A tak se dostal mezi děti, které naopak propadly ve znalostní části. Jaký má tohle smysl? Argument, že by svou neochotou zdržoval ty motivované děti je blbost. Nepochybuji, že syn by všechny úkoly, které by se po něm chtěly, zvládl a udělal. Motivovaly by ho minimálně ostatní děti (jeho kamarádi), když už ne zábavná výuka. Prostě by MUSEL.
Ve škole jsem se dále dozvěděla, že toto rozdělení je zcela v pořádku, protože současný směr a výzkumy ukazují, že by se měla zodpovědnost za svou budoucnost přenášet na děti již od 4. třídy. To pro mě byla další nestravitelná informace. Ani děti v 9. třídě nedokážou často rozhodnout o své budoucnosti bez pomoci rodičů. S rozdělením podle znalostí nemám jediný problém, s rozdělením podle motivace v 10 letech ano. Syn tedy svou upřímnou odpovědí v dotazníku, u kterého pořádně ani nepochopil, proč ho dělá, v aktuální náladě rozhodl o své budoucnosti a zařazení mezi slabší jedince, ačkoli mu angličtina jde bez problémů. Takže dostal nálepku „toho z třetí skupiny“, které si je samozřejmě vědom, a při hodinách má všechno na háku, protože je to pro něj brnkačka.
Měla bych snad syna příště instruovat, aby lhal, že chce prohlubovat znalosti angličtiny? Aby byl naoko ambiciózní? Nebo bych ho měla prudit, aby chtěl a dělal víc, i když to hravě zvládá přirozenou inteligencí a víc se snažit nepotřebuje? On má svoje dětské cíle, má svou motivaci, dokáže dosáhnout toho, co chce, v tom, co ho baví. Jsem naopak ráda, že upřímně vyjádří svůj názor a nepřetvařuje se. Kéž by mu to vydrželo. Copak já se ho doma ptám, jestli by chtěl prohlubovat své dovednosti v luxování a úklidu? Kdybych se ho zeptala, jestli chce nadále prohlubovat své znalosti ve škole, odpověděl by NE a měl by prázdniny? Podle mého názoru je normální po dětech něco chtít a k něčemu je vést. Není normální se jich v 10 letech ptát na základní věci, jako je úklid nebo angličtina ve škole, jestli jsou ochotné to udělat. Až pak budou muset dělat nepříjemné a náročné věci, tak to radši vzdají. Zpohodlní. V tomto věku ale pořád ještě nejsou schopné toto pochopit. Žijí okamžikem a já jsem za to ráda. V mládí se mě taky nikdo neptal, jestli chci otrhávat na zahradě rybíz, mýt a utírat nádobí, uklízet si pokoj, díky tomu se teď zvládnu postarat o svou rodinu. Není se čemu divit, že klesá porodnost. Starost o rodinu není pohodička a pokud se většina mladých lidí rozhodne, že nechce podstoupit nepohodlí s těhotenským břichem, s miminem vřískajícím celou noc, s kolotočem rodinných starostí, se zajištěním rodiny, tak máme jako lidstvo smůlu.
Ředitelka ze školky mi vyprávěla, jak se musí dětí podle současných nařízení denně ptát, jaké jsou jejich pocity. Jako že je dítě šťastné, že se zvládlo nepočůrat? Že je smutné, protože se mu rozpadla bábovička na písku? Učitelky ve škole se na žáka nesmí ani zle podívat, i když zlobí a sprostě nadává. Musí ho hodnotit oklikami, aby náhodou nezískalo pocit, že je hloupé. Chodíme na prvním stupni na triády, kde se dítě samohodnotí a rozebírá se. Dát dítěti 10 dřepů, protože mluvilo jak dlaždič, se považuje za fyzický trest. Když syna spolužák porazil na zem a kopl ho do hlavy, tak si o tom ve třídě popovídali, žádný trest nedostal. Děti jsou nevychované nebo mají psychické problémy. Celé se to rozpadá. S mojí generací se nikdo nemazal, málokdo se na něco ptal, určitě ne na pocity, ale měli jsme řád, hranice, používal se selský rozum a nezaváděly se zbytečné absurdity. Učitel rozhodoval, děti poslouchaly, fungovalo to. A záleželo (ostatně jako úplně ve všech oblastech) na lidech. Nedá se to generalizovat, na různých školách to funguje různě. Co rodič, to názor. Toto je moje zkušenost a můj názor. Do vzdělání vstupuje dostupnost informací na internetu, AI, děti nedokážou udržet pozornost, jak jsou zblblé z mobilů. Mě jen zaráží, jak se vytrácí používání vlastního úsudku a zdravého rozumu.
Na této příhodě jsem si uvědomila, jak stárnu. Vzpomínám si, jak se přesně takhle rozčiloval můj táta nad mojí výukou ve škole a pak nad mou výchovou dětí. Říkal, že oni to měli mnohem přísnější a drsnější. Taky táta ve svém věku zvládá bez problémů mnohem víc věcí než já. A moje děti budou zvládat ještě méně, i když se snažím. Nechci vidět, co budou dělat děti další generace rodičů s moderní výchovou a měnícím se školstvím.
