Helgoland a tulení porod

Před dvěma lety začátkem listopadu jsem narazila na článek o Helgolandu. Okamžitě mi na mysli vytanuly vzpomínky z jazykovky, kdy se nám náš zapálený němčinář snažil vštípit poznatky o ostrovech Rujána, Fehmarn a Helgoland. Taky jsem si hned s hrůzou vzpomněla, že jsem na hodinách němčiny měla krycí jméno Helga. Pořád lepší než za mnou sedící hošík, který vyfasoval Uweho.

V článku o Helgolandu nadšeně popisovali tuleně na bělostných plážích, ohnivé pazourky a barevné domečky. Nadchlo mě to tak moc, že jsem si dokonce vygooglila, kde ten Helgoland leží, a u večeře o něm básnila manželovi. „Ne, děti, to není Legoland.“

Asi za tři dny klukům ve škole oznámili, že svátek 17.11. spojili s ředitelským volnem a vznikly tak nečekané čtyřdenní miniprázdniny. Bylo jasné, že se to musí využít. Venku sice vládlo nevlídné počasí, ale čtyři dny doma zavřený se dvěma energií nabitými dětmi být nikdo nechce.

Zeptala jsem se manžela, co podnikeme, kam takhle narychlo pojedeme. Můj dokonalý muž nezaváhal ani vteřinu a jako vždy nezklamal: „No přece na Helgoland.“ „Haha, vtipný.“ „Vážně. Už jsem na to koukal. Když vyjedeme brzy ráno, přespíme v Cuxhavenu, ráno se přeplavíme lodí na Helgoland, tam pobudeme dva dny a v neděli večer pojedeme zpátky.“ „To zní jako plán, tak jo.“ Koupili jsme lístky na loď, zarezervovali ubytování přes Airbnb a sdělili tuto radostnou zprávu dětem. Ty naše cestovatelské nadšení sdílí čím dál méně, nechápu proč.

Vyjeli jsme ve čtvrtek kolem čtvrté ráno, cesta do Cuxhavenu od nás trvala i se zastávkami a autoturistikou v Brémách 10 hodin. Počasí bylo čím dál hnusnější a sychravější. V Cuxhavenu jsme bydleli ve staré vile kousek od pláže. Vydali jsme se na odpolední vycházku. Pršelo, byla lezavá zima, foukalo tak moc, že jsme chvílemi museli jít v předklonu. Byli jsme i přes veškeré nepromokavé a neprofukavé oblečení mokří a zmrzlí na kost. Děti opět pokládaly otázky typu: „Proč tohle děláme? Proč jezdíme někam, kde je tak extra hnusně?“ Člověk v tu chvíli nemá rozumné vysvětlení.

Cuxhaven je přístavní město a v létě tu podle množství hotelů podél pláže bývá asi i dost turistů. V listopadu nikde ani noha. Pláže dlouhé, zcela opuštěné, mola a stánky zaváté jemným pískem. Prošli jsme už téměř po tmě velkým parkem s minizoo, kde venku ve výběhu byli jen tučňáci. Ti jediní měli z tohoto počasí radost. V pokoji jsme dětem ve starobylé koupelně napustili horkou vanu a doufali, že nedostanou zápal plic. Nadšení z cesty na Helgoland stále ještě převládalo nad vtíravou myšlenkou, zda to nebyl úplně šílený nápad.

Ráno jsme nechali auto na odstavném parkovišti a nastoupili na poměrně velkou moderní loď. Jela neuvěřitelně tiše, vůbec se nehoupala. Měla luxusně a pohodlně vybavené salónky, prosklený výtah a velmi stylové kliky u dveří ve tvaru tuleně. Cesta trvala 2,5 hodiny, utekla rychle.

Vystoupili jsme v malém přístavu a přivítal nás pohled na nádherně barevné, na sebe nalepené domky. Městečko Helgoland je upravené, plné obchůdků a abyste nemuseli šlapat do kopce, můžete do horní části jet městským výtahem ve skále. Z vyhlídky jsme viděli pláž na sousedním ostrově Düne se spoustou velikých „pytlů“, všechno tuleni. Dětem jsme je zatím neukázali, tuleni byli překvápko a třešnička celého výletu. Ubytování jsme měli opět velmi tradiční a „místňácké“ v jednom z typických uzounkých domů kousek od hlavní třídy. Co patro to pokoj a mezi patry úzké strmé schody.

Odpoledne jsme zase v ledovém vichru a za drobného, pichlavého mrholení vyrazili na obhlídku ostrova. Kolem dokola vede udržovaný chodníček. Obdivovali jsme špičaté červené skály zvané Lange Anna, několik válečných bunkrů, chlupaté krávy se srstí vlající ve větru, pazourkovou pláž, maják, opuštěná hnízda na vysokých útesech, kde v červnu hnízdí tisíce terejů.

Ráno jsme si bez dětí vychutnali východ slunce. Obloha byla azurová, bez mráčku, nepohnul se ani lísteček. Přeplavili jsme se menší loďkou na sousední ostrov Düne. Je tam malé informační centrum, hřiště, restaurace, pár V.I.P. domků k pronajmutí a letiště. Kolem dokola vede dřevěný chodníček, po kterém jsme se vydali na průzkum. Přelezli jsme první dunu a před námi se otevřela pláž s bílým pískem a opravdu nečekaným množstvím tuleňů. Já oněměla úžasem nad tou nádherou, mladší dítě zavýsklo radostí a starší dítě to komentovalo: „Tuleň, no a?“ Manžel použil hlášku jednoho chlapíka, kterého jsme potkali v Argentině u kolonie tučňáků. Ptali jsme se ho, jaké to tam je. Prý je tam zbytečně moc tučňáků. „Těch tuleňů je tu zbytečně moc.“

Najdete tu dva druhy tuleňů – tuleň kuželozubý (ten větší) a tuleň obecný (ten menší, ve ksichtíku roztomilejší). Na jaře a v létě je jich na plážích méně a dá se mezi nimi chodit, dokonce i s nimi plavat v moři. V zimním období rodí a odchovávají mladé, matky i otcové jsou agresivní a lézt mezi ně se důrazně nedoporučuje.

Strávili jsme na ostrově celý den. Nemohli jsme se jich nabažit. Viděli jsme několik celkem drsných soubojů, kdy samci po sobě nekompromisně šli a způsobili si krvavé šrámy. Pozorovali jsme bělostná nebo lehce nažloutlá, často ještě zakrvavená mláďata, která vypadala jak roztomilí plyšáci. S obříma černýma očima v bílé srsti se radostně batolila vedle vyčerpaných matek. Kluci rozbíjeli pazourky a hledali vzácnou ohnivou verzi, ze které se v obchodech prodávaly nádherné šperky. To je celkem zabavilo, zatímco jsem óchala nad 359. - 468. tuleněm.

Ovšem vrchol celého výlet nastal při čekání na zpáteční loďku. Jela až za půl hodiny, takže jsme se ještě vrátili na začátek celé trasy. Koukala jsem na jednu hodně buclatou tulenici blízko nás, jak se tak podivně pořád točí v kruhu. Bylo jasný, že se něco bude dít. Praskla jí voda a já zařvala na celý Helgoland: „Kluci, ona bude rodit!“ Zcela bez dechu, ani jsme nedutali, jsme sledovali porod tuleně na německé pláži. Byla jsem z toho úplně paf. Po dvou vlastních porodech asi nejsilnější zážitek. Vyhrkly mi slzy do očí, když tulení matka začala svoje mimčo očuchávat. Pak to chvíli vypadalo, že velkou radost nemá, protože si ho úplně přestala všímat. Ještě jsme je pár minut pozorovali, ale pak už jsme museli chytit poslední loď zpátky na Helgoland.

Děti toužily ještě hledat další ohnivé pazourky. Nevím, jestli je bavilo víc to, že se uprostřed obyčejného pazourku mohl skrývat poklad, nebo to, že mohly do něčeho konečně zcela legálně bušit. Navíc na pláži byly zbytky vraku, což skýtalo další příležitost k dobrodružství.

V neděli ráno se šel manžel vykoupat do Severního moře. Rád se otužuje, tudíž tuto velkolepou příležitost si nemohl nechat ujít. Na městské pláži přímo v přístavu se rochnilo tulení dítě. Když nás spatřilo, v panice se rychle odšoupalo do moře. Asi jsme ho ale zaujali, protože když se manžel ponořil do vody, tuleň kousek od něj vykoukl nad hladinu. V listopadu asi moc koupajících se lidí ještě nevidělo.

Helgoland dříve patřil Dánsku, pak Velké Británii a v roce 1890 ho německý císař Vilém II. vyměnil s Brity za Zanzibar. Britové ho v roce 1947 téměř srovnali se zemí obrovským výbuchem v rámci cvičných náletů. Od roku 1952 byl znovu obydlen a v současnosti zde žije asi 1650 lidí. Nejezdí tu auta, kromě policie a záchranky. Ostrov je bezcelní zónou nebo je nějak vyjmutý z jednotného prostoru DPH, v tom se nevyznám, ale každopádně tu najdete velké množství obchodů s alkoholem. Tam jsme poslední dopoledne zamířili i my a zásobili se několika lahvemi u nás poměrně drahého alkoholu. Kluci si vezli ty nejhezčí pazourky, které našli. Doufala jsem, že nám na lodi nebudou kontrolovat zavazadla. Cinkali jsme jak pan Lorenc.

Vřele doporučuji sbalit teplé oblečení, foťák a podniknout tuto nevšední výpravu. Je to zážitek na celý život.