Jeskyně pod Budapeští nejsou pro každého

Loni kluci na konci listopadu dostali ve škole neplánovaně ředitelské volno kvůli odstávce elektřiny. Neváhali jsme a naplánovali narychlo výlet. Spojili jsme dva nápady – navštívit adventní Budapešť a jet někam po Evropě vlakem.

Koho by napadlo, že největší a nečekaně zákeřný problém nás potká hned v Pardubicích. Jak se může stát, že u nádraží, odkud jezdí vlaky nejen po celé republice, ale po celé Evropě, není žádná, ale opravdu absolutně žádná možnost parkování? Natož na 4 dny. (Situace z roku 2023, nevím, jak se to od té doby vyvinulo.) Manžel nás vysadil na parkovišti před nádražní halou a jel hledat místo, kde se může 4 dny parkovat. Významně se přiblížil čas odjezdu a on se stále nevracel. Pět minut před odjezdem, kdy už to vypadalo, že pojedeme sami bez něj, a situace byla velmi napjatá, mi zavolala paní z finančáku. Oznámila mi, že jsem v roce 2021 při přechodu do paušálního režimu nedodanila zásoby a musím doplatit nehoráznou sumu. Tato informace mě úplně minula, naletěla jsem Babišovi. Moc se v tom nevyznám a účetnictví si vedu sama. Moje chyba. Málem jsem se v mdlobách skácela do kolejiště. Hladina stresu byla tak vysoká, že jsem měla pocit, že brzy exploduju.

Minutu před odjezdem se přiřítil z kilometr a půl vzdáleného placeného parkoviště manžel. Vlak přijel, byl luxusní. Od dob, kdy jsem jezdila domů z koleje, se mnohé výrazně posunulo vpřed. Pohodlná sedadla, obsluha, tablety, wifina, káva a voda. Pouze zápach a špína na záchodcích se nezměnily. Když jsem téměř zapomněla na finančák a chtěla si začít užívat výlet, probleskla mi hlavou nepříjemná myšlenka, že nedoplatek jistě bude mít vliv i na zdravotní a sociální pojištění. Už už jsem začala přemýšlet o tom, jestli nemám radši rovnou vyskočit z okna a ukončit svou finanční agónii. Naštěstí mám děti. S těmi člověk nemá moc času na černé myšlenky. Mladší syn se rozhodl spořádat čokoládovou tyčinku, kterou měl celou dobu položenou na topení. Byl od čokolády od hlavy až k patě. Starší syn, otrávený dalším výletem, se na chvíli rozptýlil hrami na tabletu. Bohužel kdesi v polích wifina přestala fungovat a on upadl do těžké deprese.

Cesta vlakem utekla překvapivě rychle. Vystoupili jsme na setmělém nádraží a popošli kousek do malého hezkého bytečku, který manžel zarezervoval přes Airbnb. V pátek jsme si prošli krásné centrum Budapešti, kluci se vyřádili na nejhezčím dětském hřišti (Városligeti Nagyjátszótér), co jsem kdy viděla, dali jsme si obří langoše a večer jsme se ještě bez dětí prošli po romanticky osvíceném nábřeží. Idylka, pohodička, nádherný výlet.

Ovšem sobota to byla jiná liga. Mojí specialitou jsou celý život (a s věkem se to nezlepšuje) šílené nápady bez předchozího zvážení všech pro a proti. Dvakrát řežu a neměřím. Nemám zřejmě úplně vyvinut pud sebezáchovy a i se sebereflexí jsem na štíru. Ale nestěžuju si. Kdybych totiž předem přemýšlela, nikdy bych takové věci nepodnikla a vedla bych strašně nudný život.

Před cestou do Budapešti jsem nám zarezervovala dobrodružnou výpravu do jeskyní pod Budapeští. Netušila jsem, že Budapešť je takhle podtunelovaná. Jedná se o 32 kilometrů dlouhý jeskynní systém Pál-völgyi-Mátyás-hegyi v Národním parku Duna-Ipoly. Jeskyně se nachází pod obytnými čtvrtěmi Budapešti. V popisu psali, že je to vhodné pro lidi ve věku od 8 do 55 let, bez klaustrofobie, že musíte být fyzicky zdatní a schopni lézt a plazit se 2,5 hodiny. Vůbec nevím, co mě to napadlo. Po drsné prohlídce dolu v Potosí, kde jsme lezli v prachu, horku a tmě aktivním dolem několik pater pod zem, nedalo se tam dýchat a ve vedlejší štole odstřelovali skálu, jsem se zařekla, že už pod zem nepolezu. A to jsem byla o 20 let mladší a 20 kilo lehčí. Asi jsem si myslela, že v Maďarsku to nebude tak zlé a nebezpečné jako v Bolívii. Přeci jen je to EU a v recenzích všichni psali, jak skvělý je to zážitek.

V šatně jsme vyfasovali kombinézy, helmy a čelovky. Podepsali jsme nejrůznější papíry o tom, že když tam umřeme, nebude to jejich vina, a potvrdili, že děti tam bereme dobrovolně a na naši zodpovědnost. Ve skupince se sympatickým průvodcem Lázslem, dvěma mladými americkými vojáky a americkými manžely – právníkem a zubařkou, která už jednou tuto výpravu absolvovala a pro velký úspěch sem vzala manžela, jsme se zanořili 15 metrů pod zem. Lázslo hned v šatně (velmi správně) usoudil, že jsem nejslabší kus výpravy. Klaustrofobií netrpím, nebo tedy abych byla přesná, do té doby jsem netrpěla. Teď už ano. Nejsem žádný drobek, mám kypré tvary, no prostě jsem tlustá. Po dětech velká prsa čím dál níž, širší pánev a pneumatiky na břiše také pravidelně dofukuji. Myslela jsem, že problém budou děti. Ty naopak většinu času ryčely nadšením, konečně pořádný výlet a vzrůšo. Problém jsem byla já.

Dvě a půl hodiny jsme sjížděli po zadku průrvy mezi kameny, lezli po čtyřech více či méně uzounkými tunely, plazili se po břiše vyhloubenými dírami a drápali se po skále zase nahoru. Zpětně mi to přijde naprosto šílené a brutální. Zřejmě jen díky adrenalinu a jiným hormonům, které v běžném životě nevyplavuji, jsem šla se skupinou vpřed. Lázslo na mě dohlížel a pořád se mě mile ptal, jestli jsem v pořádku. Vždycky, když jsem viděla, jak se do díry nemůže nacpat mladší, v té době osmiletý, syn, zachvátila mě panika. Uchlácholil mě a nakonec jsem nějakým zázrakem taky prolezla. Lázslo říkal, že co jde dovnitř, musí jít i ven. Ukázal mi, jak se natočit na Supermana, abych se tam vešla, kterou končetinu umístit do jaké polohy a jak si neurvat hlavu v helmě. V jedné extra úzké díře mě musel vytáhnout ven za nohu, zatímco manžel mě za hlavu tlačil dovnitř. Velmi ponižující situace a významná motivace k hubnutí.

Všechno šlo, sice někdy horko těžko, ale šlo až do chvíle, kdy v poslední pasáži přišel sendvič. Ležet nacpaná ve škvíře úplně natěsno vedle cizího chlapa, nemoct se hnout ani o milimetr, nemoct se ani nadechnout a odrážet se od skály jen jednou nohou, to jsem ještě zvládla. Ale když chtěl, abych se plazila první do tmy stejným stylem dalších 10 metrů, to přehnal. V tu chvíli jsem věděla, že to už není v mých silách. Výhoda čtyřicítky je, že pochopíte, že některé věci fakt nemáte zapotřebí, že si už nemusíte nic nedokazovat a že se máte rádi. Bylo mi jasné, že setrvání ve tmě a v lisu by vedlo jen k totálnímu zhroucení, hysterii a breku. Lázslovi evidentně taky. S klidem jsem mu oznámila, že já dál rozhodně nepokračuju. Ani moc netlačil, ať to zkusím. Otočil celou skupinu, já se omluvila zbytku týmu za to, že se nevylisujou v sendviči, a šli jsme ven jednodušší cestou. Už se mi klepaly ruce i nohy únavou. Kluci byli zklamaní, sendvič je nadchnul, ale co se dalo dělat. Manžel zubařky mi poděkoval, že jsem to otočila, že už toho měl plný kecky a dál se mu taky nechtělo. Tak aspoň něco. Oproti tomuto zážitku byl stres z finančáku naprosto nicotný. Byla jsem tak ráda, že vidím denní světlo, že mi bylo už úplně všechno jedno. Jenom jsem se trochu bála, aby se mi to celé jen nezdálo a ten intenzivní zážitek mě teprve nečekal.

V centru byly vánoční trhy v plném proudu a horké víno s místní pálinkou v kombinaci s horkou čokoládou s rumem mi veškeré utrpení vynahradilo.
Po cestě domů mě bolel každý sval v těle, i ty, o kterých vůbec nevím, že je mám. Na kolenou se mi vyrojilo velké množství modřin. V podstatě boky a nohy od kolen dolů byly jedna velká modrá skvrna a o sedřené lokty jsem se nemohla týden opřít. Jakýmsi zvráceným způsobem jsem ale byla šťastná. Že jsem to přežila, že jsem vydržela tak dlouho, že jsem se nebála říct „Dost“, připadala jsem si taková zrestartovaná.

Jeskyně pod Budapeští v dobrodružné verzi opravdu nejsou pro každého a já už příště nevlezu ani do trubky zvané „sviští nora“ na rakouském hřišti, natož do takovéto jeskyně nebo aktivního dolu. Zas tak nepoučitelná nejsem.