Článek
Byla jsem nedávno nakoupit v nejmenovaném supermarketu. Miluju tento supermarket. Tento supermarket, prodejna nábytku ze severu, nudličková polívka od mámy a čaj s medem a citrónem jsou moje ostrůvky bezpečí a pohody v dnešní nejisté době. Vše tam má svůj řád, svět je tam za každých okolností v pořádku. Chodím tam ráda, protože vím, že mě v nich nic zlého nikdy nepotká. Naopak se tam „opravím“ z nepohody do pohody stejně jako při pití čaje s medem či srkání máminy horké polévky.
Ovšem moje pohoda v supermarketu skončila, když zavedli samoobslužné pokladny. Jsem pokroková žena. Nejsem už nejmladší, ale ani si nepřipadám stará. Tak akorát na to, abych už měla ráda svoje zajeté rituály, ale ještě se nebránila novinkám. Už jsem zvládla hovor s robotem na infolince. Pravda, deset minut jsem si v duchu říkala, co to je za natvrdlíka, než jsem pochopila, že to je robot. Zvládla jsem i natankovat na samoobslužné benzínce. Naučila jsem se pracovat s QR kódem, což na mě zafungovalo jako elixír mládí. Během pár chvil omládnete jako mávnutím kouzelného proutku o dvacet let a nechápete, jak jste bez toho mohli vůbec existovat. Zkuste to, je to zadarmo.
Se samoobslužnou pokladnou, závanem budoucnosti, jsem se samozřejmě již setkala. Byl to ovšem jen letmý kontakt, většinou v podobě lahve s nealko pitím a jednou jasně definovanou koblihou, rychlá sváča. Ale odbavit rodinný nákup na celý týden, vrchem plný vozík, na samoobslužné pokladně, to už chce notnou dávku odvahy, trpělivosti a pokrokového myšlení.
Dnes jsem navíc byla velmi limitována tím, že moji rodiče s mými syny VŽDY odchází do bazénu v 9:45. V 10 se tam totiž nahrnou důchodci, za které se naši - téměř sedmdesátníci - ještě zřejmě nepovažují. Vše je relativní, i důchodový věk. Oni tam nutně musí být 9:55. Je naprosto nepřípustné, abych přijela byť jen o minutu později.
U jediné pokladny, kde nákup odbavovala lidská bytost s bystrou myslí, vřelým slovem a hřejivým úsměvem, byla kilometr dlouhá fronta až k regálům s chipsy. Minuty nemilosrdně ubíhaly. Nezbývalo než se vzchopit, sebrat veškerou odvahu, vrhnout se vstříc novým dobrodružstvím a poprvé nakoupit v takovém množství na samoobslužné pokladně.
Zasekla jsem se hned na prvním kroku. Je přípustné v tomto supermarketu umístit do taškové zóny tašku konkurenčního supermarketu? Není ta váha tak chytrá, že pozná jen tašky vlastní značky? Nechtěla jsem to riskovat a dotaz tohoto typu se mi zdál příliš stupidní, tudíž jsem nákup radši dávala na váhu jen tak.
První příchod obsluhy na sebe nenechal dlouho čekat. 12× plechovka s alkoholickým nápojem, akce 4+2 zdarma. Jistě všichni chápeme, že to se člověk musí zásobit. Kdyby tam měli zrcadlo, hned by bylo jasné, že jsem 18 let oslavila před mnoha a mnoha lety. Druhý příchod obsluhy následoval taktéž velmi brzy - 5 houstiček se slaninkou, nerozpoznáno. Třetí příchod obsluhy - šunka nepípá. Čtvrtý příchod obsluhy - tenisky z výprodeje váha opět nerozpoznala. Paní mi vysvětlila, že je v systému mají i s krabicí. Když jsem dávala na váhu poslední jogurtový nápoj, zjistila jsem, že má pootevřené víčko, uchází a smrdí. Pátý příchod obsluhy - Ano, můžete si ho doběhnout vyměnit. S paní, která si dnes zřejmě vylosovala Černého Petra a má službu na samoobslužných pokladnách, jsme se na sebe usmály. Už se přece tak důvěrně známe. Zanechala jsem tedy celý nákup na váze bez dozoru (paní musela jít asistovat jinému nebožákovi), včetně vozíku s konkurenční taškou a peněženkou a sprintovala přes celý obchod tam a zpět. Platba pouze kartou, tu jsem zvládla bez pomoci. Kartou totiž platit umím. Vše jsem přeskládala do tašky, příště už budu chytřejší. V důvěrném vztahu jsem se odvážila položit i tento stupidní dotaz. Konkurenční taška je přípustná, váha zatím tak zákeřná není. Pak ještě zběsilé přikládání lístečku pro odchod ze samoobslužné zóny, kdy se vrátka dlouho, předlouho nechtěla otevřít. Zamávala jsem paní na rozloučenou, na tváři úlevný úsměv, že jsem venku ze samoobslužné zóny. Paní zamávala nazpět nejprve s úlevným úsměvem, že ta problematická matka s rodinným nákupem odchází, pak se smutkem v očích, že ona v samoobslužné zóně zůstává až do konce směny.
9:42 jsem s drnčícím vozíkem, zpocená i na zádech, ale pyšná, že jsem to zvládla, doběhla k autu. „Ha, manželovy tenisky a triko, ty dám pak do kufru,“ řekla jsem si v duchu. Možná i nahlas, stres dělá své. Položila jsem je na střechu auta. Tašku šup na sedadlo spolujezdce. Odsprintovala jsem s vozíkem, rychle nasedla a odjížděla z parkoviště. „Pohoda, za dvě minuty jsem doma, 9:45 stíhám.“
Zabrzdila jsem před přechodem, pustila paní s kočárkem, obkroužila kruháč a na rovince, hlavním tahu městem, šlápla na plyn. Ve zpětném zrcátku jsem viděla zvláštní pohyb na zadním okně, ježiši BOTY! Šlápla jsem na brzdu, nikde nikdo, zacouvala jsem po hlavní kus dozadu. V tu chvíli jsem zaregistrovala pohyb na předním okně, ježiši TRIKO! Zastavila jsem a jala se sbírat ztracené kusy. Začala se tvořit kolona, hlavní tah je hlavní tah. Pán v dodávce za mnou se dusil smíchy a různě na mě gestikuloval. Měla jsem šaty s velkým výstřihem. Pán byl s výhledem evidentně spokojen. Otevřela jsem dveře a vyvalil se na mě nákup, který se různými řidičskými manévry rozlítal po celém prostoru spolujezdce. Všechno jsem nacpala zpět do auta. Kolona se začala rozjíždět, já měla záchvat smíchu. Napadlo mě, že samoobslužné pokladny zřejmě nebudou můj hlavní problém.
9:49 zpocená už úplně všude jsem zastavila u domu mých rodičů, kteří již s dětmi stepovali před vraty. „Prosím tě, kde jsi? Ty nevíš, že v 9:45 odjíždíme?“
Nedávno jsem se ptala pána u nás na benzínce, jak to je s tím placením QR kódem na stojanu. On se na mě mile usmál a řekl mi: „To se zrovna Vy, SLEČNO, prosím Vás neučte. To už byste sem za mnou nechodila. A to by byla škoda.“ Zaprvé mi už asi 20 let nikdo neřekl slečno a za druhé měl pravdu. Mám kontakt s lidmi ráda. Pracuju z domova a často se stane, že je nákup nebo tankování mým jediným sociálním kontaktem za celý den, někdy i týden. Pokud budu platit QR kódem na benzínce a naučím se pracovat se samoobslužnou pokladnou, přijdu o sociální kontakt, tedy o něco, co mám ráda. Nevím jak vy, ale já se pořád ještě s plným vozíkem radši postavím do fronty k pásu s lidskou bytostí a hřejivým úsměvem.
