Článek
Právě primárně z pohádek víme, že se chlapci posílali z domu - hlavně naučit se řemeslo a nabrat zkušenosti. Zhruba od poloviny 16. do poloviny 18. století podstupovali cestu na podobném principu i mladí muži ze šlechtických nebo vysoce postavených rodin. Pokud si to mohli dovolit. Takzvaná kavalírská cesta (Grand Tour) byla elitním mezníkem na cestě k dospělosti.
Kdo měl dostatek peněz, poslal svého syna nabrat cenné zkušenosti, poznat cizí kraje a zdokonalit se ve šlechtických cvičeních. Ta obsahovala mimo jiné šerm, tanec a jízdu na koni. Kdo si samostatnou cestu dovolit nemohl, usiloval alespoň o post pobočníka nebo jiného doprovodu. Absolvovat kavalírskou cestu přinášelo prestiž a otevíralo dveře na významná místa.
Šerm
Kavalírská cesta nebyla zrovna rekreační dovolená. Mladíci, nejčastěji mezi šestnáctým a dvacátým rokem, na ni vyráželi hlavně za poznáním. Trvala řádově měsíce, někdy i roky a jednalo se o velmi nákladný podnik. Účelem bylo doplnit a rozšířit si vzdělání, zdokonalovat se v cizích jazycích, navázat nové vztahy a hlavně poznávat, poznávat, poznávat. Vidět, v čem se zahraničí liší. Ať už šlo o politiku, architekturu, obchodní jednání, hierarchické uspořádání či diplomacii. Tím vším vstřebávali potřebné návyky a zkušenosti pro svou příští kariéru a získávali užitečné kontakty. Neméně důležitý byl i styk s nižšími třídami, pro který u dvora často nebyl prostor, a také ztráta zažitého komfortu. Nejistota, nedostupnost plného zázemí, hlad, blechy a konfrontace s nuzáky přinášely další cenné vhledy do fungování společnosti.
Tato cesta bývá také vykreslena jako jakási forma přechodového rituálu. Krom plánovaného proniknutí do světa dospělých vzděláváním se, tu byla i neplánovaná a ne úplně oficiální část. Mladíci byli pod dohledem svého preceptora či hofmistra, kteří pravidelně posílali listy s hlášením. Byli však také bez pevné nadřízené ruky, daleko od domova, a tak došlo i na rozšiřování obzorů ve směrech, které by si na vlastní půdě nemohli dovolit bez následků. Krom pití se jednalo hlavně o sexuální zkušenosti. Jak pletky s ženami, tak i experimentování s muži. V době, kdy u nás byla homosexualita tabu, byla zahraniční cesta jednou z mála možností jak se vyřádit.
Dovedeme si jistě představit, že to často doprovod neměl se svým svěřencem jednoduché. Krom dohledu nad financemi a chováním také hlídal jeho zdravotní stav a fungoval jako záchranná síť v případě potíží. Máme dochován zápis Šimona Proxena ze Sudetu, který se stal vychovatelem Julia Šlika. V lednu 1564 si tento muž o Šlikovi zapsal, že „je ducha nejapného a nemá do učení chuť. Rač mne Bůh milostivě zbavit tohoto břemene; ten hoch nemá schopnosti pro nic.“
Ebstorfská mapa
Navštěvovanými zeměmi se stávaly především italské státy (papežský Řím, medicejská Florencie, Benátky apod.), bourbonská Francie a Nizozemí. Putovalo se také do Anglie a Španělska. Jejich nákladnost byla obhajována argumenty, že jde o obecné dobro k prospěchu vlasti. Kavalíři často dostávali důkladné, zejména právnické vzdělání, aby se mohli podílet na chodu byrokratizujících se centrálních a zemských institucí a získali klíčové pozice ve správě habsburského soustátí.
Šlechta v této době nebyla pasivní sociální vrstvou a udržování si přehledu ve vzdělávacích a výchovných strategiích měly zajistit, aby urození znovu a znovu uspěli a prosadili se jako nepostradatelná, vůdčí složka společnosti.
Zdroje:
