Článek
Znáte tu klasickou představu o dokonale uklizeném pracovním stole? Všechno vzorně srovnané v pravých úhlech, nikde ani smítko prachu, tužky seřazené podle barvy a na stole jen čistá prázdná deska.
Většina příruček o produktivitě tvrdí, že uklizený prostor rovná se uklizená mysl. Jenže pokud nosíte v hlavě nezastavitelný vnitřní kolotoč myšlenek, je pro vás minimalistický interiér tou nejspolehlivější cestou do pekel.Pro specifický typ lidské hlavy totiž platí jedno neúprosné pravidlo: Co není právě teď na očích, to z paměti zmizí jako když vám vyprší čtrnáctidenní lhůta na vrácení věcí z e-shopu, akorát že mnohem, mnohem rychleji. 😉
Okolí tomu samozřejmě okamžitě dává známé jízlivé nálepky. „Jsi bordelář. Máš v tom strašný chaos. Stačí mít trochu disciplíny a prostě si ty věci hned uklízet.“
Jenže ti, co nejhlasitěji křičí o systematičnosti, vůbec netuší, že ten zdánlivý chaos je ve skutečnosti velmi důmyslný, organický systém vizuálních kotev.
Typickým příkladem jsou lidé s obrovskou vášní pro kreativní tvoření. Nadchnou se pro malování akrylem, pletení, háčkování, korálky nebo tvoření z vlněných klubíček. Jenže vteřinu po nákupu materiálu je často zachvátí strach, že se to nepovede a že plátna bude škoda. A tak ty věci raději neuklidí někam do temné komory nebo na půdu. Potřebují je mít co nejblíže, přímo na očích, aby si na ně vzpomněli v ten pravý čas.
Výsledkem je pracovní stůl, který připomíná zónu permanentního chaosu. Krabice s korálky, boxy s malířskými potřebami, třpytivé popisovače, rozepsané papíry, doplňky stravy, nedopité hrnky, a navrch hromada důležitých dokumentů, úředních lejster nebo účtenek, které tam člověk průběžně odkládá s naivní myšlenkou: „Až se mi jich tu sejde víc, roztřídím je najednou, bude to RYCHLEJŠÍ!“
Nebude.
Je to jen past pracovní paměti.Když se pak zkusíte podvolit tlaku rodiny nebo kolegů a stůl „vzorně“ sklidíte z očí, stane se zvláštní věc. Vaše mysl zažije totální zkrat. Sedíte před tou dokonale čistou, prázdnou deskou stolu a v hlavě máte absolutní tmu. Chybí vám ty správné vizuální podněty, které by váš vnitřní motor nakoply k akci.
Milovníci řádu by u takového stolu okamžitě zlomili své ukazovátko. Přesně jako v té slavné filmové scéně z Básníků, kde docent Zajíc vážně přednáší o systematickém uspořádání a takzvané „Zajícově variantě“ psacího stolu. Jenže v sektorech kreativních lidí žádný dokonalý systém neexistuje.
Často je spolehlivě vyburcuje k úklidu až vnější tlak – například blížící se rodičovské schůzky nebo důležitá návštěva, kdy hanba, která by je fackovala, konečně zvítězí nad exekutivní stopkou.
Zdánlivý chaos tak není charakterová vada nebo projev lenosti. Je to jen obranný mechanismus hlavy, která se snaží v tom rigidním systému tabulek vůbec udržet přehled o realitě.
Co o tom říká moderní věda?
Tento neustálý boj s hromádkami a padajícími krabicemi úzce souvisí s oslabenou funkcí prefrontální kůry, která má u lidí s ADHD na starosti organizaci, plánování a pracovní paměť. Jak ve své stěžejní knize V rozptýlené mysli popisuje známý lékař Gabor Maté, vizuální chaos často zrcadlí vnitřní přetížení a neklid. Hromadění věcí na očích je podvědomou snahou mozku kompenzovat chybějící vnitřní strukturu.
Pokud podnět zmizí z přímého dohledu, unavená paměť ho vymaže, jako by nikdy neexistoval.
O tom, jak moc dokáže lidi s touto odlišností paralyzovat zdánlivě banální papírování a úřední lejstra, píše profesor Thomas E. Brown ve svém díle Smart but Stuck. Lidé s vysokou inteligencí často chronicky selhávají u jednoduchých administrativních úkolů (jako je zakládání účtenek), protože tyto činnosti nedokážou jejich mozku dodat potřebný dopamin.
Odkládání úkolů na „potom“ pak nepramení z lenosti, ale z biochemického záseku, kdy mozek vnímá suchou administrativu jako nepřekonatelnou zeď.
💡 Pedagogický a organizační tip:
Zaveďte pravidlo průhlednosti a otevřených zón. Pokud vy nebo vaše děti neustále bojujete s hromádkami papírů, ztrácíte věci a schovávání do šuplíků u vás vede jen k tomu, že na úkoly zapomenete, změňte strategii úklidu. Přestaňte věci skrývat.
Průhledné boxy: Všechny kreativní potřeby, hračky nebo léky roztřiďte do průhledných plastových boxů nebo drátěných košů. Věci budou uklizené, ale mozek je nepřestane vidět.
Otevřené šanony a vertikální stojany: Na úřední lejstra, rozdělané úkoly a písemky nepoužívejte zavřené desky. Pořiďte si otevřené vertikální stojany na stůl (takový ten stolní Tetris). Papír do nich prostě jen z boku zasunete jedním pohybem bez zdlouhavého otevírání šanonů. Věci zůstanou ve vašem zorném poli, okolí nebude jízlivě komentovat nepořádek a vy udržíte svůj vnitřní systém v chodu.
Chystá se kniha „ADHD? No, ty vole!“
Bavil vás tento článek? Toto téma a desítky dalších mých osobních, syrových i absurdních příběhů ze školního kabinetu a rodinného života najdete v mé připravované autobiografické knize s pracovním názvem „ADHD? No, ty vole!“.
Knihu píšu pod svým spisovatelským pseudonymem Meggie McCaiová.
Chcete, aby kniha spatřila světlo světa rychleji, nebo vás zajímá, jak moje divoké hříbě v hlavě bojuje s rigidním systémem dál?
Sledujte můj profil, dávejte lajky a sdílejte tyto texty.
Každá vaše reakce a podpora mě posouvá blíž k cíli a zrychluje moji cestu k vydání.
Děkuji, že letíte se mnou! ✈️👑
Použité zdroje:
*MATÉ, Gabor. V rozptýlené mysli: Původ a léčení poruchy pozornosti (ADHD). Praha: Peoplecomm.
*BROWN, Thomas E. Smart but Stuck: Emotions in Teens and Adults with ADHD. New York: Jossey-Bass.
*KLEIN, Dušan a Ladislav PECHÁČEK. Jak básníci přicházejí o iluze (celovečerní film). Praha: Filmové studio Barrandov, 1984.
*Vlastní zkušenosti
