Článek
Dnes by podobná situace trvala sotva pár minut. Nemůžete najít tajný průchod, nevíte, jak porazit bosse nebo kde sebrat důležitý předmět? Stačí napsat název hry do vyhledávače. Pravděpodobně na vás vyskočí video, kompletní návod i několik diskuzí lidí, kteří se zasekli přesně na stejném místě.
Jenže v 80. letech nic takového nebylo.
A Nintendo přišlo s řešením, které dnes působí skoro neuvěřitelně. Hráč zvedl telefon a na druhém konci se ozval člověk, jehož zaměstnáním bylo znát videohry natolik dobře, aby mu dokázal poradit.
Říkalo se jim Game Counselors.
„Jsem v Zeldě a nevím, kam dál“
Nintendo of America vybudovalo telefonickou službu, kam se mohli obracet hráči, kteří si s některou z her nevěděli rady. Nešlo přitom jen o technickou podporu ve stylu nefunkční konzole.
Lidé na telefonu řešili samotné hry.
Potřebovali vědět, kde je ukrytý předmět, jak se dostat z bludiště nebo jakou taktiku použít proti konkrétnímu nepříteli. Operátor musel pochopit, kde přesně se hráč nachází, a navést ho dál.
Howard Phillips, jedna z výrazných postav raného Nintendo of America, později vzpomínal, že díky obrovské znalosti her řídil počáteční službu Game Counselor na bezplatném čísle. Phillips byl v Nintendu natolik spojený s hraním, že se stal známým jako firemní „Game Master“.
Z telefonické pomoci se postupně stala instituce.
Desítky tisíc hovorů každý týden
Nešlo o pár nadšenců sedících někde vedle skladu.
Na přelomu 80. a 90. let už byla služba obrovská. Dobové americké noviny uváděly kolem 50 tisíc hovorů týdně.
Christian Science Monitor v roce 1990 popsal celé pracoviště v Redmondu ve státě Washington. Operátoři seděli v malých kójích před obrazovkami a od časného rána odpovídali hráčům na nejrůznější otázky.
O dva roky později Washington Post psal dokonce o více než 200 herních poradcích, kteří poskytovali tipy a strategie sedm dní v týdnu. Hotline podle deníku stále přijímala přes 50 tisíc hovorů týdně.
A nevolaly jen děti. Podle dobových zpráv se na Nintendo obraceli i rodiče, kteří údajně sháněli radu „pro své děti“.
Možná ji ale občas potřebovali sami.
Práce snů? Museli skutečně znát hry
Na první pohled to zní jako zaměstnání, o kterém by tehdejší dítě mohlo jen snít. Celý den sedět v Nintendu a radit lidem s videohrami.
Jenže poradce potřeboval vědět podstatně víc než běžný hráč.
Musel se orientovat v řadě titulů a rychle zjistit, o jaké místo ve hře volajícímu jde. Hráči totiž neposílali screenshot. Nemohli sdílet obrazovku. Prostě do telefonu popsali, co před sebou vidí.
A poradce se musel zorientovat.
Nintendo navíc přeneslo podobný princip také do svého slavného časopisu Nintendo Power. Hned v jeho prvním čísle z roku 1988 existovala rubrika Counselors' Corner, kde redakce odpovídala na konkrétní problémy hráčů.
Kdo nechtěl čekat na odpověď v časopise, mohl zavolat.
V čísle bylo uvedeno telefonní číslo a informace, že Nintendo Game Counselors jsou k dispozici od čtyř hodin ráno do osmi večer pacifického času.
Internet jejich práci pomalu odsoudil
Služba přežila mnohem déle, než by se mohlo zdát. Postupem času se měnil způsob účtování a Nintendo nabízelo jak živé poradce, tak předem nahrané tipy.
V 90. letech už mohla být živá pomoc pořádně drahá. Nintendo Power například v roce 1997 uvádělo cenu americké poradenské linky 1,50 dolaru za minutu. Nezletilí měli mít před zavoláním souhlas rodičů.
To už byl dobrý důvod připravit si otázku předem.
Jenže zároveň přicházel protivník, proti kterému neměla podobná služba velkou šanci: internet.
Návody se začaly přesouvat na web. Vznikaly herní stránky, diskuzní fóra, databáze a později videonávody. Informace, za kterou dříve člověk telefonoval do sídla Nintenda, najednou čekala zdarma na obrazovce počítače.
Dobře je ten posun vidět i v samotných materiálech Nintenda. V jednom z manuálů pro Nintendo DS z roku 2008 už firma hráčům doporučovala, aby při hledání pomoci vyzkoušeli internetový vyhledávač a k názvu hry přidali výrazy jako „walk through“, „FAQ“, „codes“ nebo „tips“.
Kruh se uzavřel.
Dnes by podobné povolání znělo téměř absurdně
Na celé historii je nejzajímavější právě kontrast s dneškem.
Dříve jste mohli několik dní hledat cestu z jedné části hry. Pak jste si sehnali časopis, zeptali se kamaráda nebo v Americe sáhli po telefonu a zavolali člověku, který měl hru znát lépe než vy.
Dnes lze odpověď najít dřív, než člověk vůbec stihne pořádně naštvat ovladač.
Game Counselors proto připomínají velmi krátké období technologické historie. Videohry už byly dost složité a populární na to, aby miliony lidí potřebovaly návody, ale internet ještě nebyl dost rozšířený na to, aby jim je okamžitě poskytl.
A tak vznikla profese, kterou už pravděpodobně nikdy neuvidíme ve stejné podobě.
Člověk, kterému jste zavolali, když jste nevěděli, jak dohrát videohru.
Zdroje
https://www.nintendo.com/en-gb/Hardware/Nintendo-History/Nintendo-History-625945.html
https://kotaku.com/one-mans-journey-from-warehouse-worker-to-nintendo-lege-5938371
https://www.csmonitor.com/1990/1203/lnin.html
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1992/11/03/vignette/39fbb497-6c74-4bf2-9676-91761000fe8f/
https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1988/12/17/the-game-that-eats-grown-ups/7fe94149-35c9-47cb-81dc-45cf905ac9a3/
