Česká historie připomíná chráněnou dílnu

Jeden z prvních českých autorů Kristián, který psal podle jedněch zdrojů v letech 992-994, líčí slovanské předky na našem území jako těžkopádná zvířata zmateně se pohybující krajem sem a tam nevědouce, jaký zaujmout životní směr. V tomto ohledu se i po mnoha stoletích v Česku mnoho nezměnilo. Lidí, kteří zde neznají směr a otáčejí se podle větru jako korouhvička nebo spíše motají v životě jako špína v kýblu, je tu stále dost, i když ten kulturní nátěr už je jiný. Mohou alespoň předstírat, že vyspěli a jsou kultivovaní, i když jejich duševní reakce stále připomínají těžkopádná pomatená hospodářská zvířata.

V 9. století, kdy  za rohem v dnešním Německu v Bonnu již byly od 3. století velké křesťanské chrámy, přinesli na Moravu záblesky kultury a vzdělanosti Cyril a Metoděj. Volba na ně padla ne náhodou, byli to lidé zběhlí v překladech a cizích jazycích. V téže době se francká říše spolu s Karlem Velikým věnovala hlubokým filozofickým disputacím, církev tvrdila, že země je kulatá, psaly se na to dizertace a vůbec to byl zcela jiný svět než tady v Česku. Dalo by se říci tak vzdálený jako Mars od Země. O období Karolínských reforem se píše jako o kulturní renesanci. Metoděj a Cyril v tehdy vytvářeli na Moravě první české písmo, před tím zřejmě Češi a Moravané škrtali kamsi do kamene pazourkem. Ve stejném čase se řešil ve Francké říši estetický prvek písma a změnilo se na takzvané Karolínské minuskuly.

V době, kdy Cyril a Metoděj na Moravě zaváděli písmo, kulturu byzance a katolický ritus šmrncnutý irsko-skotskými rituály, Slované v Praze doslova bláznili a točili se jako klacek pod splavem. Renomovaní čeští historici jako Petr Charvát se k tomu, co se dělo na Pražském hradě, tehdy ještě na hromadě kamenů na Hradčanech, vyjadřují poměrně jasně.

Slované tam praktikovali zaostalé pohanské rituály, které do Čech přivezli zřejmě Avaři, kteří měli dosah na starověkou říši Persii, dnešní Írán. Zde se v dřevních dobách ještě před vznikem standardního vyspělého náboženského projevu uctíval bůh slunce Mithra. Jeho kult zavedli Slované a předkové prvního českého panovnického rodu Přemyslovců přímo v oblasti Pražského hradu. Jednoduše obešli pár arů nebo hektarů, rituálně je vykolíkovali a prohlásili je za své vlastní území. A díky tomu, jak říká historik Charvát, tedy nemám to z vlastní hlavy, nikdo nikdy potom nezkoumal právo Přemyslovců vládnout této zemi. Místní obyvatelé tedy založili svou existenci na směsici pověr a babských tlachů. Takto vznikla první česká královská dynastie.

K příměru chráněné dílny rozhodně Česko nemá ve své kulturní historii a vzhledem i k politické současnosti daleko. Češi se z pohledu antropologického neustále nachází v jisté latentní fázi proto-magického myšlení typického pro zaostalé přírodní kmeny. To je stádium, kterým antropolog popisuje kultury, které ještě nedospěly k vyzrálé náboženské kultuře. Ostatně Česko je nejateističtější země na světě, respektive se hlásí k ateismu jakožto před-náboženské fázi svého kulturního vývoje. Ne, není třeba být katolíkem, aby člověk byl kulturně zralým, spíše je třeba míti duchovní přehled o tom, co se kolem vás děje, a to Češi očividně nemají. O to více se drží křečovitě jakýchkoliv duchovních projevů a znamení, které někdo má, asi jako malé dítě, které věří naprosto všemu, co se kolem něj jen mihne. Hledá zoufale někoho, kdo si jej jako dospělý člověk osvojí. To byly zpravidla vyspělé národy kolem nich jako Němci či Francouzi nebo lidé pocházející z jiného kulturního a etnického prostředí, kteří zde zdomácněli. Původní obyvatelé Moravy a Čech byli podle dostupných záznamů ztracené existence a zůstaly jimi podle všeho dodnes.

Sv. Vojtěch (10.stol.) a jeho kult bylo něco, co české země kulturně rozpohybovalo. Původně byl součástí rodu Slavníkovců, kteří byli vyvražděni Přemyslovci. Vojtěch měl v té době naštěstí něco na práci mimo domov a tak byl masakru ušetřen. Bohužel na základě indoktrinace katolickou naukou se sám tak trochu zbláznil a přidal se na stranu svých potenciálních vrahů. V jeho tvorbě nacházíme modlitby, které Vojtěch pronášel i za Přemyslovce. Nejspíš jim odpustil, ale moc se mu to nevyplatilo, protože nakonec ho kdesi v Polsku dostihla karma a pohané ho ubili k smrti.

To se novopečené české církvi náramně hodilo a z jeho nešťastného úmrtí se stal kult. Jeden z prvních oficiálních zde v Čechách. Sv. Vojtěch byl představitelem typické latinské kultury oproti staroslověnskému kultu Cyrila a Metoděje a tak i s přispěním českých německých sousedů zde převládl latinský ritus. Sv. Vojtěch však nehodlal nahradit staroslověnštinu latinou, ta i nadále zůstala jako milé dědictví dvou nešťastných Byzantinců. Dokonce v ní i složil jednu z nejstarších českých náboženských písní.

Státní myšlenku v Čechách a na Moravě upevnil Přemyslovec Břetislav přezdívaný český Achilles se vším, co k tomu patří. V té době se v Evropě již ustanovilo několik dynastických rodin, Češi a Moraváci se však opatrně rozhlíželi po králi a po tom, jak by to s tím vládnutím vlastně udělali. Břetislav to vyřešil jednoduše, vládnout bude ten nejstarší a basta. Břetislav také udělal hospodářskou reformu, v níž se česká měna přizpůsobuje severské marce.

Už v tvorbě české měny se projevilo zoufale podvyvinuté české ekonomické myšlení. Mince měla čím dál méně podílu vzácných kovů. Kronikář Kosmas to přisuzoval vlivu knížecího komorníka Víta Želibořice, kterého nazýval člověkem z nejhorších. Tady v době Břetislava vznikají základy české šlechty postavené převážně na finančních machinacích nejhrubšího zrna, na hony vzdálené od ideálů rytířství pěstovaném na evropských dvorech již několik staletí.

Kosmas, kronikář přelomu 11. a 12. století, pěkně ilustruje úroveň české literatury dané doby. Sám užívá antického stylu a píše v latině, neuměle se snaží kopírovat římské tragédie v popisech jednotlivých událostí českého kulturního a politického vývoje. Tak třeba žalozpěvem na Doubravku, která byla příliš nestoudná a dopustila se při svatbě s Měškem tragického přehmatu a sňala závoj ze své hlavy a vsadila si na ní věnec panenský. Oproti jiným středověkým pisatelům ostatních národů Kosmas leze nad rámec tehdejších možností svým postavám do zádele. Slibuje jim věčnou slávu a opravu svých historických dat, jakmile to bude možné. Je třeba říci, že obrozenci 19. století se již svým pisatelským stylem od Kosmy nikam nepohnuli.

Stojí za to také na příkladu Kosmy poukázat na to, že se stal pravděpodobně také obětí schopnosti Čechů, kterou mají i přes svou zaostalost nebo právě pro ni, a to je snaha zatahovat vás do svých emocionální schémat a přesvědčovat vás o svém pozoruhodném nitru, ke kterému je nutné se chovat jako k malovanému vajíčku. Je to animální trik, asi jako smutné oči malého psa Alíka od vedle, který slídí po pamlsku, nebo přítulné kočky Micinky, která umně využívá svůj hebký kožíšek k tomu, aby z vás vylákala nějakou tu pečenou rybičku navíc.

Zajímavé je, že se Rudolf Turek ve své knize Počátky české vzdělanosti převážně věnuje budovám. Kostelům a kaplím. Prostě nemovitostem. To je něco, co zřejmě u Čechů frčí již mnoho staletí. Dům je totiž snadno uchopitelný, nelze jej vzít jednoduše do kapsy a odejít s ním. To je pro obyčejného českého člověka snadno pochopitelné, daleko více než nějaká složitější věta či filozofický výrok, který může změnit svět. A proto se Čechy mentálně nezměnily již mnoho staletí. Protože tady vládnou kameny, beton a štěrk, mění se jen fasáda a užité materiály podle zahraničních trendů. Na nějaké originální myšlenkové výboje raději zapomeňte. Prostě přesně jako v chráněné dílně.

Co z toho pro inteligentního člověka tady vyplývá? Je třeba mluvit polopatě, doslova, aby vám lidé rozuměli. Ale je sporné, jestli ta snaha stojí za to. Stejně se totiž často dočkáte nadávek a urážek, jako byste jednali s někým, kdo má nějaké postižení typu Tourretova syndromu, ale nejspíš to bude jen to Jiráskovo Temno, které mají místní obyvatelé v jejich hlavách již celá staletí. Jak to vyjádřil jeden komentátor, špatná magická přání jsou ta, která Češi přejí jeden druhému, a narozdíl od jiných míst na světě je to zde na denním pořádku. A právě proto-magické myšlení, rituály a myšlenky jako z hlubin pravěku, které běhají lidem běžně v hlavě, řadí Česko mezi kulturně nevyspělé krajiny bez ohledu na to, že vám tady nad hlavami přelétávají drony, děláte součástky pro NASA či z rukávu sypete nanomateriály. Mentální, kulturní a duchovní prehistorii z Čech dosud nikdo nevymazal. To by totiž muselo Česko přestat existovat jako mávnutím magického proutku.

Je totiž velmi pravděpodobné, že právě vytvářením nepříjemného dusna a zaostalostního napětí se obyvatelstvo české kotliny už od pravěku naučilo doslova tahat sebeobranné a aktivní energie ze svého funkčního okolí a z nově příchozích z vyspělejších krajin, a stalo se na takovém jednání vnitřně zcela závislé jako narkoman na své droze. Ono je to totiž nesmírně vnitřně komfortní postavit se do pozice oponenta čehokoli a vysílat do prostoru destruktivní mentální obrazy, a pak už jen s otevřeným pytlem čekat, co z té reality pěkného a užitečného vypadne zpátky z elementů, které tímto chováním někdo poškodil. Protože zkušenost říká, že ono vždycky něco vypadne, když je kolem v Evropě už po tolik staletí tolik vyspělé kultury a lidí se snahou o jednání na úrovni. Je to pro Čechy mnohem pohodlnější, stavět se do pozice věčně nespokojených zaostalých křupanů, které vždycky někdo, kdo už to nevydrží, zdrojově zalepí, než si aktivovat duševní a duchovní čidla, pracovat na své vyspělosti, rozvíjet myšlení, kultivovat vztahy a zabývat se šlechtěním charakteru a společenské úrovně.

A proto je Česko jako chráněná dílna, kterou je čas přestat chránit před jejími vlastními ošklivými zaostalými animálními strategiemi a snažit se ji kultivovat na vlastní účet, aby Čechům do toho jejich otevřeného pytle konečně napadalo jen to, co sami produkují a připravují ostatním.

Karma totiž není zdarma.

Zdroje:

Rudolf Turek. Počátky české vzdělanosti. 1988. Vyšehrad.

Rudolf Turek. Čechy na úsvitě dějin. 2000. Academia.

Petr Charvát. Příběhy dávného času: staré pověsti české dnes. 2022. Vyšehrad.