Vysvětlení izraelsko-palestinského konfliktu, které by vás nenapadlo

Na těchto konfliktech je nejlépe viditelné, jak s jednotlivými osobami, které je řeší a které se jimi zabývají, cloumají emoce a jak se snaží získat publikum na svou stranu. Zpravidla ale to funguje tak, že čím větší souhlas získáte, tím menší dopad mají vaše slova v realitě a naopak. Nevím, čím to je, ale vypozorovala jsem, že to tak funguje. Rozhodně tady v Česku. I když se od toho snažím ze všech sil čtenáře odradit, vždycky mě potěší, když se začnou hromadně rozčilovat. To je pro mne znamení, že se něco někde stalo, co se týká toho tématu, co se brzy bude muset uskutečnit směrem k tomu, o čem píšu.

Naopak když vidím, jak diskusní dav někoho chválí a pochlebuje mu, je mi jasné, že reálnou podporu nedostane žádnou. Češi jsou jednoduše takoví, mezi nimi excelují hlavně vztahoví podvodníci. Takoví ti obchodníci s  teplou vodou. Ostatně statisticky je to prokázáno, už oficiálně víme, že minimálně desetinu Čechů podvedli právě lidé se sladkým tónem hlasu a se sliby o prosperitě, za které by se nestyděl ani Fidel Castro.

Týká se to všech vrstev české společnosti od politiků přes slušné lidi až po ty nejhorší drbany jako jsou pachatelé závažných kriminálních činů. Josef Mareš, představitel prvního kriminálního oddělení v Praze potvrdil, že české zločince bylo možné usvědčit jen tehdy, když si kriminalista hrál na jejich kamaráda. Rozhodně to nebyla hra na zlého a hodného policajta, spíše na hodného a hodnějšího. Tato falešná struna přátelství je mezi Čechy tak profláknutá, že i samotní čeští zločinci jsou na ní tak závislí, že snadno uvěří, že kriminalista je jejich kamarád. Chtěli-li jste nějaký empirický důkaz o mém přesvědčení o tom, co jsou Češi zač, tak snad větší už jsem vám nemohla přinést. Když i rozeného psychopata tady můžete přesvědčit o tom, že jste jeho kamarád, tak asi tahle společnost na ničem jiném než na předstírání přátelství nejede. Falešných pocitů přátelství a atrap emočního bezpečí má Česko tolik, že by je mohlo vyvážet. To je ten smrádeček, ale teploučko. Takové teploučko, že se tu snadno uvaříte jako vařená žába.

Jak tomu je v jiných oblastech života jako je rodina, škola a práce, si můžete jen domyslet. Je vaše matka opravdu matka nebo si na ní jen hraje? Je váš partner skutečně váš partner nebo je k vám jako na cizí? A tak můžeme pokračovat donekonečna. Pokud je Rusko rájem potěmkinovských kulis, tak Česko je jedna velká divadelní vztahová habaďůra se vším, co k tomu náleží. Můžete tady lehko získat falešné přátelé pod rukou, falešnou rodinu i falešnou podporu. Víc, než kdekoliv jinde, frčí Češi na tom, že slyší na falešnou strunu přátelství. A kde je pak to reálné přátelství a opravdová podpora? Ne nadarmo se v Česku říká, že když je člověk na dně, nenajde se náhle nikdo, kdo jej podpoří. Nikde to neplatí víc než tady.

To se projevuje právě například na podpoře Izraele v konfliktu s Palestinou.Tento konflikt, stejně jako většina ostatních konfliktů, nemá jasně daného viníka a oběť. A na základě toho se dá právě vyčíst, jak kdo pracuje s realitou. Zaujal mne příspěvek analytika Milana Mikuleckého, který bravurně zahrál na českou strunu falešného přátelství, aby získal na svou stranu stoupence Izraele proti Palestincům. V mých očích ale jen ukázal pravý opak. Když se na něčí stranu hrnou lidé z národa, který je proslulý tím, že neumí rozlišit mezi přítelem a nepřítelem a má v tom historicky mišmaš a hegeš, nemůže to dopadnout jinak než plichtou.

Takoví lidé se samozřejmě snaží vytvořit dojem, že jejich argumentace je emocionálně neprůstřelná, jak právě předvedl pan Mikulecký. Pro mě je to naopak známka toho, že daná klika, která podporovala právě tento přístup, je úplně v koncích a už jen mele z posledního ve smrtelné křeči.

Co tím chci říct. Jednoduše to, že duch českého národa rozhodně nemá dostatek objektivity na to, aby posuzoval mezinárodní konflikty. Sotva je schopen vyhodnotit konflikty, které se někomu dějí doma, v práci či se sousedy. A to vše proto, že Češi milují pocit falešného přátelství natolik, že naprosto historicky ztratili soudnost a schopnost posuzovat, kdo je a kdo není přítel a do koho by se trefovat měli a koho by raději měli nechat být.

Podobné je to s vysvětlením izraelsko-palestinského konfliktu. Pan Mikulecký ve svém příspěvku píše a říká, že když teroristům teče do bot, „média v demokratických zemích zaplaví lži a manipulace, které mají ve svém důsledku donutit vlády těchto zemí, aby tlačily nikoliv na teroristy, ale na ty, kteří se jim brání.“

Takže média v západním světě šíří dezinformace? Pan Mikulecký to naznačuje. A ještě podstatnější je, co takový neodborný jednostranný komentář pana Mikuleckého vyvolává za komentáře čtenářů. Jedná se především o nenávistné výlevy, které vyvolal vůči Palestincům (viz komentáře pod jeho článkem), ale klidně by to mohlo být vůči mimozemšťanům nebo komukoliv jinému.

Strom je nutné hodnotit podle ovoce a pan Mikulecký, který si hraje na biblický hlas na poušti, by to měl dobře vědět, jak působí tyhle řeči na české publikum. K doplnění toho, co pan Mikulecký řekl. To, že se v Palestině odehrává něco podobného genocidě místního obyvatelstva potvrzují mnohé apolitické instituce jako OSN. To, že je samotný izraelský premiér válečným zločincem potvrdil mezinárodní soud v Haagu. Tyhle mezinárodní nálepky si nevysloužíte jen proto, že se pouze bráníte.

Takže křičet jen kvůli tomu, že se vám něco nelíbí, připomíná nikoliv hlas na poušti, ale klasický dětský křik na pískovišti, kdy se jeden malý uřvanec vzpírá tomu druhému a žaluje, že mu rozbil bábovičku. Možná by ale pan Mikulecký měl přejmenovat svou rubriku Hlasu na poušti na Hlas z české hospody, protože to je přesně úroveň argumentů, kterou sám používá. Laciné kumpánské tirády. Češi to už nevnímají, protože je z něj cítit právě ten falešný podtón toho přátelského poklepávání po rameně, který tu tak frčí. Nuže, nakonec to skončí s tím, že tu není přítel nikdo s nikým. A tak to mimochodem vždy s mezinárodní politikou v Česku dopadlo. Češi byli nejprve za komoušů přátelé s Palestinci a teď jsou zase přátelé s Izraelci, protože se jim to vzhledem ke vztahu s USA hodí víc, není v tom nic osobního. A rozhodně v tom není žádný boj o morální hodnoty a ještě méně o nějakou pravdu.

Já se ptám, kdo je pan Mikulecký, že ví víc než mezinárodní soud v Haagu nebo instituce OSN. Kolikrát byl on ve válečné zóně a ptal se místních lidí na to, co prožívají? Nebo je spíše jeho hlas křikem strachu a úzkosti, křikem člověka, který neví kudy kam?

Vysvětlení izraelsko-palestinského konfliktu je jednoduché, jen není možné ho pochopit ve vodách českého vztahového sebelhaní. Skoro ho ani nelze pořádně v češtině vyjádřit, protože čeština sama je vztahovou lživostí energeticky prosáklá skrz naskrz. Jako vlastnost samotného místního sociálního prostředí. Ale stejně to zkusím.

Evropa, respektive její jistá část, se jednoho dne po mnoha staletích utlačování Židů zkrátka rozhodla, že jim pomůže vrátit se do vlasti, aby tím vyřešila svou vlastní etnickou intoleranci. Jiné řešení prostě neviděla, změnit se zřejmě neuměla a nemohla. Vykašlala se na to (Britové měli původně Palestinu v samosprávě), že tam už dávno žije někdo jiný, kdo je možná potomek těch, kteří tam žili původně, ale má už jiné, novější náboženství, a to je islám. Pomohla Židům začít se usidlovat v Izraeli. Místě, který byl symbolem vlastní země pro Židy, místě, které bylo biblickou legendou.

Paradoxně to bylo místo, kde řada Židů po zničení posledního Jeruzalemského chrámu zůstala, nikam neemigrovala a naopak splynula s davem. Někteří z nich jsou vlastně dnešní Palestinci. To není hoax, ale oficiální etnická teorie, kterou potvrzuje i řada izraelských vědců. Takže vlastně jsou to často historicky jejich příbuzní, se kterými měli přistěhovalci z různých míst Evropy problém.

Samozřejmě se také jedná o další typy obyvatel jako Jemence a o Araby, kteří se s původním obyvatelstvem smísili. Každopádně dnešní Izrael je etnicky nerozlišitelný a nelze se v něm dohadovat, kdo je Žid a kdo ne. Ti, kteří do Izraele mířili po druhé světové válce, byli lidé různých etnik a stačilo, když se k židovství jako takovému sami hlásili. Izrael není židovský stát v ryze etnickém slova smyslu, ale mnohonárodnostní stát. Nevím, proč ho někdo prezentuje pouze černobíle, ale je to všechno jinak. Spíše bychom mohli použít takové srovnání jako z České republiky, abyste to lépe pochopili. Představte si sousedy z bohatších čtvrtí a ty sousedy z problematických čtvrtí. Samozřejmě k sobě moc nejdou a vytváří to tlaky a problémy, podobně spolu žijí obyvatelé Izraele a Palestiny. Palestina je za tou zdí či drátem a to byl samozřejmě recept na problém od samého začátku. Nemluvě o vytlačování místních palestinských osadníků a zabírání jejich vlastní země, kde žili stovky let. Tím se dostáváme k dalšímu srovnání, které se vám nejspíše nebude vůbec líbit.

Tady je na místě malá odbočka. Právě Češi jsou z celého světa snad nejcitlivější na jejich majetek a baráky. Prokázali, že pro svůj dům a pro ten mrzký žvanec ustoupí snad každému, i čertovi, a tak většina z nich naprosto rezignovala před nacisty, komunisty a před kýmkoliv, kdo sem přišel a dělal si na území nároky. Hlavně, že mohli zůstat ve svém baráčku a mlčet a dělat si svoje. Tak to ostatně sami říkají, jsme obyčejní lidé, my nic nezmůžeme, to ti nahoře. Sice máte v komentářích spoustu siláckých řečí, ale kolik z vás má své předky v druhém či třetím odboji? No, pochlubte se. Takové rodiny či jedinci samozřejmě mluví jinak. Vím o tom své.

Použiji tedy příklad z nedávné minulosti. Když Němci v Sudetech šáhli Čechům na majetek, to byl oheň na střeše. Když ale někdo vzal rodinný majetek německým rodinám, které tam žily po staletí, tak to bylo podle českých vyjádření naprosto košer a Němci by se s tím měli smířit, kolaborovali přeci s nacisty, i když ne všichni. V takovém případě ihned komentátoři přispěchali s vysvětlením, že Češi za to nemohli, že to bylo rozhodnutí světových mocností. A to s tím přímo souvisí, proč Čechům nevadí, že někdo někam přijde a zabere mu místo a když se mu to nelíbí a ozve se, dostane proto nálepku třeba teroristy.

Z komentářů na českém internetu i těch lidí, kteří by měli mít rozum jako první a jejich příspěvky se objevují na hlavních stránkách zpráv a působí ďábelsky jako oficiální rétorika a hlásná trouba pravdy, tahle jednostrannost přímo cáká a podstatné je ovoce, které takový ideologicky prohnilý strom přináší. Tím ovocem jsou shnilé a odpudivé komentáře na internetu, a z nich v tomto případě vyplývá, že jsou všichni Palestinci teroristé nebo minimálně jejich příznivci. A to je naprostá lež a dezinformace.

Máte snad pocit, že všichni Doktoři bez hranic, všichni představitelé EU a OSN jsou blázni, kteří podlehli dezinformacím? Komentář pana Mikuleckého to českému čtenáři rozhodně nepokrytě podsouvá. A to je špatná zpráva o stavu českých médií, nikoliv těch západních.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/komentare-trefa-milana-mikuleckeho-budme-kriticti-k-izraeli-nepodporujme-teroristy-40531697

Zatykač na Netanjahua

https://www.icc-cpi.int/defendant/netanyahu

OSN komise potvrdila snahy o genocidu v Palestině

https://www.ohchr.org/en/press-releases/2024/11/un-special-committee-finds-israels-warfare-methods-gaza-consistent-genocide

Desetina Čechů připravena o peníze díky tomu, že mají rádi slizské řeči

https://www.novinky.cz/clanek/internet-a-pc-bezpecnost-kyberpodvodnici-uz-pripravili-o-penize-desetinu-cechu-temer-polovina-z-nich-to-nikomu-nerekla-40526059

Josef Mareš. Moje případy z prvního oddělení. 2022. Martin Moravec.

Izraelský vědec Shlomo Sand napsal o mýtu etnické celistvosti židovského národa

https://www.theguardian.com/books/2013/apr/18/invention-land-israel-shlomo-sand

Že by francouzský prezident Macron věděl víc než český komentátor Mikulecký?

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-macron-uzna-stat-palestina-40531725