Hunové byli vyspělý národ, který vrhl Západ o tisíc let nazpět

Attila Hun, nejvýznamnější Hun a mytologický předobraz Maďara, se narodil někde u Dunaje v roce 395 n. l. V té době neexistovala Velká Morava, na jejímž zániku měli podíl právě Maďaři, potomci Hunů. Taktéž Češi si museli počkat ještě několik století na svého Sáma, který je osvobodí z poroby na ně uchystané avarskými kmeny, zřejmě příbuznými Hunů. V češtině to tak dobře a jasně nevyzní, ale v angličtině se Maďarsko řekne Hungary, majíc Huny přímo v názvu.

O tom, kdo byli Hunové, se vedou neskutečné spory a hlavně spousta řečí, které nápadně připomínají nikoliv vědeckou debatu, ale spíše takové ty povídačky u piva. Někteří tvrdí, že Hunové byli Asijci, jiní, že Uralci. Je v tom neskutečný maďarský guláš a galimatyáš. Leccos z toho, co se o Hunech říká, je pravda. Jsou rozhodně ugrofinským národem. Ostatně maďarština je jedním ze vzácných ugrofinských evropských jazykových reliktů. Zároveň byli Hunové nefalšovanými Asijci. Ugrofinskými jazyky mluví i Samojedové (Něnci) z daleké Sibiře. Mimochodem slovo Něnec znamená skutečný člověk, a výraz Maďar značí muže, který mluví. Těch příbuzenských pout s Uralem, Altajem, až někteří mluví i o vazbách s Inky, je docela dost.

Hunové svého času dokonce ohrožovali celistvost celé Číny a jejich přítomnost na čínském území byla hlavním motivem ke stavbě Velké čínské zdi. Aby ale příběh nebyl tak jednoduchý, Číňané věří, že slavný císař Mu byl Hun!

Hunové byli národ. Národ je homogenní jednotka, především v dnešním pojetí sedící na místě. Hlavně jej spojuje společné území a jednotný jazyk. Své území měli Hunové plovoucí, nejčastěji se nalézali na koni, kdy dobývali nějaké nové dálavy. Třeba Řím, který ohrožovali poměrně stabilně. Samotný Attila Hun byl jako mladý muž na „výměnném pobytě“ v Římě. Jako takový mohl přičichnout k římské smetánce a zároveň se poměrně hodně dozvědět o římské povaze. A samotný Attila byl velmi dobrým znalcem lidských povah.

Pokud máme dát dohromady nějakou použitelnou definici Hunů, lze o nich říct, že byli multietnická společnost s jednotným duchem. Západní velvyslanci, kteří navštívili vůdce Hunů Attilu v jeho stanovém uspořádání, byli velmi zaujati jeho impresivním vzhledem, pronikavýma očima a hlavně jeho skromností. Ostatní jedli ze stříbrných talířů, on z dřevěného nádobí. K tomu se ještě dostaneme později.

Hunové si za Attily podrobili germánské kmeny a pak sami svou expanzivní činností zapříčinili konečný rozpad Říma. Attila donutil Římany k platbě výpalného a výrazně tím oslabil jeho obranu. Ve chvíli, kdy se hunský svaz s Attilovou smrtí rozpadl, Evropa vstoupila do své temné fáze občanských válek a na cestu k výrazné kulturní erozi.

V době Attily se Hunové nacházeli u Dunaje, dosáhli bran Konstantinopole, na předměstí Paříže a samozřejmě Říma samotného. V případě rozpadu Římské říše Hunové zahráli roli pověstného motýla, který zamává křídly kdesi v Tokiu a spustí tornádo někde v Louisianě.  Začali totiž vytlačovat Góthy, Vandaly, Alany, Burgunďany a jiné z jejich hranic. Tím, že germánské a perské kmeny svou gravitační silou přemístili do římských držav, podkopali římskou daňovou základnu. Zároveň od Říma vyžadovali vysoké výpalné, způsobili chaos v donedávna sice již narušené, ale přeci tak nějak dosavadně funkční římské říši.

A tak Řím na Západě padl a západní Evropa se rozpadla do tisíců střepů, jako když rozbijete velké nástěnné zrcadlo. Pomstou Hunům, alespoň symbolickou, se stal narativ, který západní Evropané, sic stále slabého válečnického ducha zato neotřesitelné sloní paměti, vymysleli o mnoho staletí později. Byla to pohádka o slabém Východu a silném Západu. Šlo o propagandistické pojetí, které se začalo nejvíce šířit v období studené války ve 20. století. Maďaři byli samozřejmě v té době v podání Západu součástí slabého Východu. Některé rány se prostě nehojí ani po několika generacích a dokonce ani po stovkách let. Analogicky řečeno, nečekejte, že i v případě rusko-ukrajinských vztahů, v bratrovražedném boji těchto národů, se tak stane přes noc nebo jakoby mávnutím kouzelného proutku.

Zpět k Hunům, západní Evropa díky nim utrpěla velké hospodářské i kulturní ztráty. Výrazně se také zkrátila věková hranice elit i prostých lidí. Hunové poslali na tisíc let evropskou společnost zpět, do informačního pekla. Můžete si myslet, že přeháním, ale takto to popisují sami západní historikové. Mají k tomu očividně své subjektivní důvody se domnívat, že taková škoda byla způsobena. Nebudu jim to vyvracet.

To vše Hunové stihli spolu s Attilou za několik desetiletí. Jejich nejvýznamnější vůdce Attila se nedožil ani 60 let. Jeho smrt zůstává dosud záhadou a není důvodu zde uvádět těch několik verzí jeho skonu, které jsou očividně všechny fikcí. Nebo se Attila jednoduše vytratil tak, jak se objevil, protože tak chtěl? Ani jeho hrob nebyl dosud nalezen…

Hunové útočili na protivníka v houfech a na úvod jej zasypali tisíci šípů. Pak předstírali ústup, a pokud jim na to skočil, se zlou se potázal. Následně se na něj vrhli s nezmenšenou silou a rozmašírovali jej s bezcitnou technicistní přesností.

Hunové, pokud se asimilovali, tak s ostatními nomády. Nebyli to zrovna fanoušci míšení vzdálených ras. Raději se pro rozkvět svého národa věnovali polygamii, která zajišťovala trvalou zásobu potomků a udržování vlastní genetické zásobárny. Když některý bojovník zemřel v bitvě, jeho nejbližší bratr si vzal jeho manželku a děti pod svá křídla.

Hunové narozdíl od Západu preferovali levou stranu. Ta byla známkou cti, proto ti nejdůležitější lidé z kmene vždy stáli na levé straně vůdce. Možná, že právě ta neúnavná historická posedlost Západu v pronásledování leváků tkví v jeho strachu před Huny. Nejspíš v kontaktu s nimi vznikla ta pověra o tom, že levá je ta špatná a démonská strana. Strach má velké oči. A v tomto případě se jednalo o děs z Hunů.

V této souvislosti je zajímavá poznámka maďarského vědce Dr. Sándora Nagyho o uctívání boha Bála v karpatské kotlině v předkřesťanských časech. Zhruba čtyřicet pět jmen významných geografických lokalit v maďarštině začíná na Bál nebo na Bél. Stejně jako dříve za socialismu v Československu tak populární jezero nesoucí jméno Balaton. Znamená totiž doslova jezero boha Bála. Ti, kteří znají dobře Starý zákon, vybaví si uctívání tohoto boha mezi Kananejci. Bůh Bál byl vždy na levé straně těla, tam, kde je srdce. Mimochodem víte, jak vzniklo rčení „mít srdce na pravém místě“, když je ve skutečnosti na levé?

Historik Otto Maenchen-Helfen popisuje Attilu jako neokázalého člověka, který si potrpěl na jednoduchost. Říká: „Attila nenosil žádný diadém či korunu. Jeho oděv byl prostý. Jeho meč ani přesky jeho bot nebyly takové, jako je nosili ostatní hunští šlechtici, tedy ozdobené zlatem či drahými kameny. Pil z dřevěného poháru a jedl z dřevěného talíře.“

Východní římský diplomat Priscus Rhetor, který Attilu navštívil v jeho ležení, o něm říká: „Číšnici nám přinesli poháry a podle jeho národního zvyku byl čas k modlitbě ještě předtím, než jsme se posadili. Pro hosty bylo připraveno luxusní jídlo na stříbrném podnose, zatímco samotný Attila jedl z prostého dřevěného prkénka. Ve všem ostatním, v čem se projevoval, se jevil jako umírněný muž. Byl jsem překvapen, že samotní Hunové převážně mluvili kromě svého vlastního několika dalšími jazyky. Řecky, latinsky a góthsky.“

Wess Roberts, americký autor Attilovy biografie, říká: „Attila byl rozhodně menším barbarem nebo divochem než Římani, kteří předhodili tisíce křesťanů divokým zvířatům pouze pro své pobavení. Ve srovnání s Ivanem Hrozným či Cortésem byl rozhodně méně krutým. V tom, jak ušetřil Řím, projevil více milosrdenství než Denserich, Belizar, Norové či Římani a španělští conquistadoři, kteří drancovali bez jakékoliv záklopky.“

Byli to právě hlavně Němci a Italové, kteří se snažili zkazit pohled na Huny, jejich úhlavní nepřátele, a podařilo se jim do mysli světové veřejnosti téměř natrvalo vtisknout pojetí Hunů jakožto divokých a nezřízených monster. Ve skutečnosti tento obraz pramenil z jejich vlastní nedostatečnosti a neschopnosti Hunům konkurovat ve statečnosti a odvaze.

Stejně tak se Němci činili v případě vyobrazení význačného příbuzného Maďarů, knížete Vlada Tepese, alias Drákuly. Německé kroniky jej vyobrazují jako krvelačné monstrum, ačkoliv techniky krutosti používal pouze instrumentálně na odstrašení svých největších protivníků, jimiž byli Turci. Nevyplývalo to z jeho zkažené povahy nýbrž z toho, že tímto jazykem krutosti Turci mluvili a také jí rozuměli. Naopak choval se k laskavým lidem laskavě a ke spravedlivým lidem spravedlivě. Nestrpěl však jakékoliv špinavé sociální hry. Bohužel se mu nedostalo téhož od mainstreamových historiků.

Fyzický popis Hunů, který nám zprostředkovali jejich zavilí nepřátelé, ti, kteří jimi byli poraženi, byl proto postaven na jejich prezentaci jakožto podlidí. Na něco podobného navázal i Adolf Hitler ve své árijské terminologii, který také mimochodem Maďary moc nemusel, vzhledem k jejich asijskému původu. Přitom však řada Maďarů se mezi Němci vojensky vyznamenala. Ironií toho všeho bylo, že tajnozpytný Adolf schválil expedici do asijského Tibetu za hledáním árijských kořenů. Hitler to měl v hlavě podobně zapleteno jako ti, kteří se propagandisticky zabývali vykreslováním nelidských charakteristik Hunů.

To v čínských historických záznamech jsou Hunové popisování jako vysocí lidé se světle hnědými vlasy, opálenou kůží a velkými nosy.

Ať je tomu jakkoliv, odkaz Hunů nebyl v Maďarsku nikdy vymazán či geneticky přemazán ostatními kočovníky a osadníky, kteří následně obývali tuto kotlinu či v ní žijí v současnosti. Attilův odkaz je v Maďarsku živý a stal se jedním z hlavních reprezentačních nástrojů maďarské svébytnosti a státnosti. Na konci článku můžete vidět jednu z pravidelných maďarských slavností na Attilovu počest.

Pokud přijedete do Maďarska, čeká vás kulturní paradox. Kodrcáte se po cestách plných děr, s výjimkou dálnic, po kterých samotní Maďaři moc nejezdí. Hlavním prostředkem přepravy totiž v „Hunsku“ není auto, ale koně pod jeho kapotou. Alespoň symbolicky určitě. Na okresních cestách a v jejich paralelním sousedství na polích uvidíte pobíhat bujné koně a spatříte spanilé jízdy v kočárech tažených vybranými koňskými spřeženími.

Jeden si tak může vzpomenout na obávané maďarské husary, kteří se stali součástí rakousko-uherské armády, a myslet přitom na jejich hunské předchůdce, kteří na koních spali, jedli i rokovali. A možná to je jedním z důvodů, proč právě Maďarsko tak straní Rusku. Jedná se o tento společný asijský kulturní odkaz, který mu brání v tom, aby prohlédlo a uvidělo, že Rusko své asijské předky jen otravuje a utlačuje místo toho, aby na nich stavělo a oslavovalo jejich odkaz tak, jak činí samotní Maďaři.

Viszontlátásra!

Prameny:

Edward Arthur Thompson. The Huns. 1999. Wiley-Blackwell.

Otto J. Maenchen-Helfen. The World of the Huns: Studies in Their History and Culture. 1973. Berkeley.

https://www.livescience.com/archaeology/ancient-dna-reveals-mysterious-origins-of-the-huns-who-sacked-rome