Rusové dopadnou na Ukrajině stejně jako v Afghánistánu

Řekněte mi proč, když je Rusko největší stát na světě, tak nutně potřebuje ještě Ukrajinu. Jistě, zdroje, ale ty jsou všude a nejvíc v Rusku. Pojďme si něco říci o tak nějak divné válce, která trvala necelých 10 let a na konci 80. let znamenala pro Sověty jejich definitivní ekonomický, sociální i válečný konec.

Trocha pozadí neuškodí. Afghánci byli kamarádi Sovětského svazu od jeho založení. Byli jednou z prvních zemí, která jeho existenci uznala. Sovětský svaz až do osmdesátých let vysílal do země vojenské poradce, trénoval afghánskou armádu a  pěstoval s Afghánistánem ekonomickou výměnu. Jenomže u Rusů není nic zadarmo. Ani za dobré slovo. V době, kdy se vyhrotily jejich vzájemné vztahy, vládl v Kremlu podivný pavouk Leonid Iljič Brežněv chronický známý tím, že kde byl problém, tam vyslal „spřátelenou“ armádu. Češi s ním udělali svou zkušenost v srpnu roku 1968.

Podobně se zachoval i v Afghánistánu, kde jeho dosavadní kůň Hafizulláh Amín, afghánský politik, způsobil učiněnou katastrofu. Je zajímavé, že Rusové mají takovou smůlu na své spojence. I zde v České republice jejich spolupracovníci, nynější dezinformátoři, jsou na tom poněkud bledě a špatně hlavně s hlavou. Nevím, proč mají Rusové takový špatný čich na lidi, se kterými spolupracují, ale je mi to jedno. Jejich problém.

Amín byl strůjcem puče proti tehdejšímu prezidentovi Muhammadu Dáúdovi v roce 1978. Díky tomu se do čela státu dostal prosovětský Núr Mohammad Tarakí. Tím to však neskončilo, Amín chtěl vládnout sám, a tak Tarakího nechal zavraždit a stal se prezidentem.

To Brežněva dost zneklidnilo, a tak ho nenapadlo nic lepšího, než v roce 1979 do Afghánistánu vyslat vojenské jednotky.

Rusové původně v Afghánistánu nechtěli zůstat dlouho, ale události je semlely a museli tam zkysnout necelých 10 let. Za tu dobu vybouchl Rusům Černobyl v roce 1986 pod rukama, elitní vojáci z afghánské mise se museli vrátit pomáhat hasit jadernou elektrárnu a celá mise skončila katastrofou. Po skončení války se rozpadl Sovětský svaz, mezitím naběhl Gorbačov se svou Perestrojkou, po něm nastoupil Jelcin, který nechal zbytky Ruska rozkrást oligarchům a vynořil se šedivý úředníček Putin, který nakonec odstartoval válku na Ukrajině. Ale nepředbíhejme.

Když Rusové zjistili, že jejich krátká mise v Afghánistánu nebude stačit k dosažení jejich cílů, začali se strategií vytlačování, jakou již použili na Kavkaze. Tam jim fungovala. Vytlačovali místní obyvatelstvo k hranicím, kde jim sousedé zpravidla nebyli nakloněni. Tím, že narušili sociální a národnostní kohezi a postavili jednotlivá kavkazská etnika proti sobě, dosáhli jejich oslabení a úspěšného zabrání jejich území. Totéž udělali v Afghánistánu. Tam tlačili Afghánce směrem k Pákistánu a Íránu a počítali s tím, že jim to vyjde stejně jako minule. Jenomže se přepočítali. A šeredně.

Obrovské. Ano, byla to obrovská traumata, která si Rusové přivezli zpět domů. Včetně jejich speciálních jednotek Specnaz a příslušníků KGB, z nichž mnozí nebyli schopni normálně spát až do konce svého života. Sovětský svaz byl v tu dobu připraven na válku s NATO, na konvenční podobu válčení. S guerillou typu mudžáhidů nepočítal. Byli to afghánští bojovníci, kteří napadali Sověty ze zálohy, vycházeli z ničeho a mizeli do nikam. Rusové si přivezli domů velké emoční šrámy a hlavně jejich ego coby velkých bojovníků značně utrpělo. Nakonec jako spráskaní psi z Afghánistánu odtáhli.

To, že byli Rusové poraženi vesnickými válečníky, nebyla až zas tak celá pravda. Afghánci byli celé období své historie zvyklí na války, vlastně nikdy nebylo období, kdy by Afghánci s někým neválčili. Ze své země kdysi vypudili i Alexandra Makedonského, který jinak zabral vše, co mohl. Dalo by se zjednodušeně říct, že jim tentokrát pomohli Američané se svými zbraněmi, ale ani je na to nepotřebovali. Necítili se jim tedy nijak zavázáni a z americké pomoci v průběhu války se Sovětským svazem povstali mudžáhedíni a nakonec jeden z nich, Usáma bin Ládin, úspěšně zaútočil přímo v Americe na jejím vlastním území.

Zkráceně se dá říci, že Rusové na co šáhnou, to si pokazí. A tak tomu je i v případě současné války na Ukrajině. Rusové z ní nemohou být nijak nadšení, vždyť na obou stranách konfliktu žijí jejich vlastní rodiny a nezdá se, že by jim Ukrajinci hodlali dát svou kůži zadarmo. Zbývá jen otázka, kolik traumat a komplexů si ze současného konfliktu odnesou obě válčící strany.

A jak dopadl Amín, se kterým to vše začalo? Na počátku konfliktu jej zastřelili příslušníci sovětského SpecNaz. Během této akce si však Rusové zabili vlastního plukovníka SpecNazu, kterého si spletli s Afgháncem. No prostě smůla na druhou. Mimochodem po Amínovi nastoupil prezident s příznačným křestním jménem Babrak.

Celá tahle počáteční mise KGB byla jedno velké babráctví. Nejdříve se Rusové pokusili otrávit Amína agentem KGB, jeho kuchařem, pak mu nevěda, co se děje, ruští doktoři zachraňovali život. Poté zaútočily jednotky Sovětů převlečené za Afghánce na prezidentský palác, jako by Afghánci nepoznali, kdo je kdo.

Kdo tady má hlavní problém s tím, kdo je kdo, jsou do nynějška Rusové, především s tím, kdo jsou a nejsou nacisté, ale to už je jen pokračování ruské schizofrenie, která nakonec znovu Rusko srazí na kolena.

Rusové jsou totiž experti na boj, kde ztratí všechno a nezískají nic.

O Afghánistánu se odevždy říkalo, že to je hřbitov velmocí. O tom Rusové očividně nikdy neslyšeli nebo se zapomněli zeptat. Stejně jako se zapomněli zeptat, kdo jsou to ti Ukrajinci a co od nich mohou čekat.

Nešťastný to národ, ti Rusové.

Zdroje:

Gregory Feifer. The Great Gamble: The Soviet War in Afghanistan. 2010. Harper Perennial.

Artyom Borovik. The Hidden War: A Russian Journalist's Account of the Soviet War in Afghanistan. 2001. Grove Press.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tajna-sovetska-operace-ktera-mela-za-cil-zabit-afghanskeho-prezidenta-86864