Islám byl ve středověku narozdíl od křesťanství tolerantní

V době, kdy křesťané pálili spisy antických filozofů, je islámské země uchovávaly jako drahocennou relikvii. Z antické vzdělanosti se obohatily mnohé muslimské směry jako jsou různé gnostické verze islámu.

Kdo snad někdy byl nejblíže v Turecku a viděl tančící derviše, může začít uvažovat o islámském mysticismu, který nikterak nezaostává za jinými mystickými směry jako jsou různé buddhistická a hinduistická hnutí.

Muslimští sufijští básníci jako byl Džaláleddín Balchí Rúmí dodnes vyprodávají evropská a americká knihkupectví. V žebříčcích oblíbenosti knih v USA bývá Rúmí pravidelně na nejvyšších příčkách prodejů. Svého času byl nejprodávanějším autorem básní v USA.

Je tedy zjevné, že na islámu je mnoho věcí pozoruhodných a hlavně si zaslouží revizi svého hodnocení, především u české veřejnosti, která je v těchto otázkách dosud mírně a kulantně řečeno poměrně kulturně neinformovaná.

Tak třeba z prací Avicenny (980–1037), který se narodil na území současného Uzbekistánu, čerpali evropští lékaři až do 19. století. A lékařské poznatky z oblastí islámu byly donedávna na vyšší úrovni než ty evropské. Jak co do chirurgie, v Orientu vznikla řada chirurgických nástrojů a pomůcek, tak do lékařské teorie a praxe.

Ačkoliv duševní péče až donedávna v Evropě poněkud pokulhávala za Orientem, zvlášť v oborech psychiatrie a psychologie, islámští učenci měli již od 10. století v oblasti duševní hygieny jasno. Abu Zayd al-Balkhi (850-934 n.l.) je považován za otce psychosomatické medicíny. Konkrétně kognitivně-behaviorální terapie.

Otec psychiatrie byl Peršan. Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríjá ar-Razí. Jako vůbec první na světě založil v Bagdádu samostatné psychiatrické oddělení v místní nemocnici. K duševně nemocným přistupoval s nesmírnou empatií a odmítal tehdejší pověry o posedlosti démony a léčil je pomocí klinického pozorování a humánních metod. Evropanům trvalo ještě mnoho století, než k takovému pokroku v sociálních přístupech dospěli.

Všichni tito učenci se zpravidla dostali do konfliktu s některým s islámských panovníků. Ten však nevedl k jejich likvidaci či zničení jejich odkazu pro další generace. Očividně má islám ve svém DNA daleko větší robustnost než křesťanství, které se bálo každého jiného názoru a děsí se různorodosti.

Ve středověké Andalusii v muslimském Španělsku nebo v Osmanské říši byl islám v řadě období k jinověrcům tolerantnější než tehdejší křesťanská Evropa, kde vládla vynucená náboženská jednota prosazovaná ohněm a mečem. Ne tak v Anadalusii. Od 10.- 12. století zde mohly vyrůst mnohé výrazné židovské a jinověrské kulturní osobnosti.

Z té doby nacházíme významné vědecké práce, které se staly pozdější inspirací a předobrazem pro osvícené učence západního střihu jako byl Isaac Newton. Ten přímo čerpal z muslimských knih. A měl taky proč, dřívější islámští učenci jasně popsali rotaci a kruh země, stačilo jen pár dalších úvah a gravitace byla na světě.

Samotný Maimonides (1135-1204) byl fenomenální polyhistor, rabín, lékař a teolog. Jeho zásadní dílo Průvodce zbloudilých vyšlo v arabštině. Snažil se v knize dát dohromady biblickou víru s Aristotelem. V té době v křesťanské Evropě bylo naprosto nemyslitelné, aby Židé takto uvažovali, a už vůbec, aby vědecky publikovali. Následkem nesouladu s arabskou dynastií Almahadů se Maimonides z Andalusie odstěhoval, ale posléze znovu působil v muslimském prostředí sultána Saladina v Egyptě jako jeho osobní lékař.

Můžeme zmínit další jména jako byl Chasdaj ibn Šaprut (cca 915–970). Založil v Córdobě významnou talmudickou akademii, čímž z Andalusie vytvořil centrum židovské vzdělanosti. Šmuel ha-Nagid (993–1056) to dokonce jako talmudista dotáhl na pozici velkovezíra a vrchního velitele armády v muslimském granadském emirátu.

V neposlední řadě to byl Jehuda ha-Levi (cca 1075–1141). Jeden z největších židovských básníků a filozofů středověku, autor slavného apologetického díla Kniha Chazarů.

Mimochodem v samotném Íránu existuje největší židovská komunita žijící mimo Izrael, v zemi na Blízkém východě. Kdyby byl Írán tak fanatický, jak jej představuje americká křesťanská fundamentalistická propaganda, nejspíš by tam asi v tak velkém počtu nežili, že?

Židům a křesťanům se v Osmanské říši v porovnání s tehdejší středověkou a raně novověkou Evropou dařilo v mnoha ohledech rozhodně lépe.

Jejich status fungoval na základě takzvaného systému milletů a konceptu dhimmi (chráněných nemuslimů). Neměli sice naprosto stejná práva jako muslimové, ale měli zaručenou značnou míru náboženské, soudní a kulturní autonomie.

Měli vlastní samosprávy. Vlastní náboženské představitele, a ti se zodpovídali přímo sultánovi. Komunity si samy spravovaly školství, sociální péči a řídily se podle vlastního práva.

Pro srovnání.V té době docházelo v Evropě k náboženským válkám a pogromům ze strany inkvizice a vyhánění jinověrců.

Není tedy divu, že náš učenec a mezinárodně uznávaný polyhistor Jan Amos Komenský vážně uvažoval o islámu, jakožto o vitální kulturní volbě. Nejdříve vůči němu byl skeptický. Ale později s ním navázal dialog. Věřil totiž, že narozdíl od katolické totality se s ním bude možné domluvit. Napsal dokonce list tureckému sultánovi Mehmedovi IV.

V duchu tzv. kalvinoturcismu, který se objevoval v českém i evropském nekatolickém prostředí 16. a 17. století uvažoval Komenský také o Osmanské říši jako o možném politickém faktoru v aktivním boji proti katolické habsburské tyranii a protireformačnímu útlaku v českých zemích.

Komenský totiž dobře věděl, že narozdíl od Evropy, kde se tehdy vyháněli jinověrci, upalovaly čarodějnice a vedly náboženské války, v Osmanské říši panoval náboženský klid a tolerance pro jednotlivá vyznání.

Když byli Židé v roce 1492 vyhnáni díky křesťanské rekonkvistě ze Španělska - byl to pro ně dárek křesťanské „tolerance“. Sultán Bajezid II. je oproti tomu oficiálně pozval do Osmanské říše. Židé se usadili v centrech jako Istanbul nebo Soluň a výrazně se podíleli na rozkvětu osmanského obchodu a kultury.

Narozdíl od pozice Židů v Evropě, kteří byli díky fanatické křesťanské doktríně vyloučeni z řemeslného a komunitního života, se Židé a křesťané v Osmanské říši věnovali obchodu, řemeslům, bankovnictví a diplomacii. Osmané se pak zase věnovali armádě a státní správě.

Může se zdát, že se islám ve 20. století stal agresivní a nesmiřitelnou silou spojovanou často s terorismem. Jenomže situace není tak černobílá, jak se někomu může po staletích intenzivní křesťanské propagandy zdát.

Negativní a nekompromisní projevy islámu byly z velké části vyvolány právě extrémistickou politikou kolonizačních mocností jako bylo Španělsko, Portugalsko, Francie a Anglie. V poslední době se rovněž k této extrémistické rétorice připojilo USA.

Ilustračním příkladem je v této oblasti dění v Íránu. Zde se na přelomu 20. století chopila moci vojenská diktatura a nastolena byla monarchie, v jejímž čele stáli novopečený šáh Rezá Pahlaví (1925–1941) a poté jeho syn Muhammad Rezá Pahlaví (1941-1979). Jeho další syn je sice v současnosti odstaven od vlády, ale čeká v záloze v USA jako poslední šáh z této samozvané rézovské dynastie.

Jsou nedávné útoky USA na Írán vyvrcholením a dopadem islámského extrémismu? Spíše naopak. Samotný šáh, který se jal v 50. letech zemi modernizovat a připodobnit ji Západu, měl s USA a Británii nevyřízené účty. Tyto mocnosti tlačily na Írán, aby jim dával ropu a jiné národní zdroje téměř za hubičku. S čímž nesouhlasil ani šáh, ani tehdejší politická frakce. Vlastně nikdo z Íránu bez ohledu na jeho náboženské vyznání.

USA na to reagovalo vysláním svých agentů CIA a pokusem o politický převrat. Jeho důsledkem bylo oslabení moci šáha, který se stal figurkou v rukou Ameriky. S tím se nehodlal smířit novopečený islámský vůdce Rúholláh Chomejní (1900/1902–1989), který působil dlouhá léta v emigraci.

Když se ujal v roce 1979 moci, pochopitelně přetrhal s USA veškeré vztahy. Současná politická situace v Íránu je naopak důsledek tlaku křesťanského extrémismu ze strany amerických fundamentalistů, jako byl prezident Carter,a George Bush ml., kteří se oba považovali za vůdce novodobé křížové výpravy.

Ačkoliv Írán nikdy nebyl spojen s významnými místy křesťanství, přesto jej zasáhla pozornost amerického křesťanského fundamentalismu. Na kartu náboženského extrémismu sází i současný americký prezident Donald Trump, který ihned po svém druhém příchodu do Bílého domu posílil ideologickou pozici křesťanských fundamentalistů.

Podobný příběh se odehrál u vzniku takzvaného Islámského státu v Sýrii a Iráku. Toto extrémistické hnutí bylo vyústěním dlouhodobé politiky vměšování západních mocností do regionu Středního východu.

Po staletí se islám vyznačoval vlnami kulturní tolerance střídané s kulturní intolerancí, záleželo na jeho verzích výkladu Koránu. V době, kdy křesťanská ideologie a celá Evropa potlačovala svobodu myšlení a bádání, bylo islámské prostředí rájem pro badatele ze všech koutů světa.

Zdroje:

Salim. S. Khan. The Golden Age Of Islam. 2000. Qualam Publishing.

https://www.fairobserver.com/politics/the-dirty-secrets-about-how-reza-shah-destroyed-iran/

https://san.com/cc/george-w-bush-saw-iraq-war-as-crusade-declassified-british-reports-say/