Křesťanství je postavené na vodě

Příběh křesťanství je tak silný a podmanivý právě kvůli své jednoduchosti. Masy dokáže uchvátit bez potíží, ne tak intelektuálně vyspělé jedince. Ti se v tomto systému často chytili a pak se v něm mrskali jako ryba na suchu.

Po celou historii totiž měla církev velkou zásobu intelektuálů, kteří kopali za její družstvo. Nutno podotknout, že často neměli jinou volbu. Byli totiž sevřeni kazajkou velkých davů, kterým nebylo radno odporovat.

Dá se tedy ve stručnosti říci, že křesťanství je dobré pro masovku. Nikoliv pro individuality.

Ježíš je takovým hlavním maskotem všech křesťanských směrů. A jeho hlavní myšlenkou bylo, nikoliv prospět těm nejlepším, ale naučit je, aby se vydali za všechny. Podobně jako on.

To je podle mého soudu poměrně toxický vzor, jehož důsledky vidíme v lidské kulturní historii a současnosti jako velmi tragické. Zpravidla se různí umělci, svatí a vědci doslova takto obětovali za nebohé lidstvo.

A co z toho měli oni? Zpravidla nic.

Myslím, že tento Ježíšův vzor psychologicky slouží velmi dobře masám, ale výjimečným jedincům nenese vůbec nic. Jen pocit sebeobětování. Hodí se tak pro lidi se sklonem k masochismu.

V době, kdy křesťané začali propagovat svou vůdčí myšlenku spasení, ještě nebylo jasné, ke komu se budou obracet. Nejdříve byli dva. Byl to Pán Bůh ze Starého zákona, a zároveň jejich nový Pán Ježíš.

Byl však Ježíš totéž co Bůh? Zdálo se, že v této myšlence nebude jasno na dlouho dopředu. A opravdu klasické trojiční vyznání bylo zformováno ve 4. století a přijato postupně v Evropě až ke konci 10. století.

Do té doby se lidé modlili ke kdekomu. Nejdříve k Bohu, pak s ním byl ztotožněn Ježíš a dále přišel na přetřes Svatý duch. Ke kterému se nikdo nemodlí, modlí se spíše o něj. I když podle křesťanského vyznání je rovněž plnohodnotnou osobou.

Komplikovanost nauky Svaté Trojice inspirovala mnohé teology skrze věky, kteří se snažili o její pochopení a následné vysvětlení.

Nakonec všichni kapitulovali a tato nauka byla prohlášena za tajemství víry. Jenomže, jak přistupovat k Bohu, když vám to zásadní o sobě tají? Kdo vlastně je? Vy byste mohli být přáteli s někým, kdo by vám o sobě odmítal říct, kým je?

Tak proto je křesťanství vlastně takové connundrum, na té úplně obecné rovině dobře slouží davům a špatně intelektuálům, kteří si s ním lámou hlavu, ale ničeho se nakonec nedoberou.

Původně křesťanská komunita spolu vzájemně sdílela zdroje. Jinak to křesťané ani neuměli. Tehdejší ekonomický systém byl pro ně v podstatě zapovězen.

Římané totiž měli obchod přímo spojený s jejich náboženstvím a rituály. Když obchodník šel na trh, zastavil se u chrámu a tam obětoval. V antickém světě byl jasně určený obchodní vztah s bohy a bohyněmi. Lidé budou obětovat a bohové jim budou žehnat a zajistí jim prosperitu.

Křesťanství člověka nejprve sociální izolovalo v rámci původně z římského pohledu v bizarním kultu či sektě. A poté až křesťanská zvěst promořila část římského impéria, které již bylo tehdy v rozkladu, stali se křesťané integrální součástí místních samospráv. S císařem Konstantinem se dostali do nejvyšších pater politiky.

Určili si politiku expanze a pronásledování jejích oponentů. Jejich jasně znějící vyhrocené názory svědčí o mírném práhu křesťanské tolerance dodnes. Ekonomika se pod jejich taktovkou stala ekonomikou nikoliv pouhé směny, ale vykořisťování. Řím pod tehdejším křesťanským vedením vydrancoval celý známý svět.

Ale základní ekonomické nástroje křesťanskému světu chyběly. Museli pro ně zajet až křesťanští rytíři přímo do Svaté země. Tam v hájemství islámu templáři poznali jiný systém směny a jinou ekonomiku, kterou si s sebou přivezli do Evropy.

Dodnes však v evropském myšlení přežívají dozvuky křesťanských předsudků, že peníze jsou špinavou záležitostí a že úrok či půjčka jsou ďábelské nástroje. Pro srovnání - země s nejnižší mírou náboženského zanícení jsou v Evropě ty ekonomicky nejvyspělejší.

Křesťanství tedy historicky rozvoji společnosti a její ekonomiky spíše bránilo, než by mu pomáhalo.

Ačkoliv antické kulturní narativy mohl produkovat kdekdo, kulturní schémata v evropské společnosti držela až do konce 19. století a někde jako v Itálii až do poloviny 20. století výlučně církev.

Právě to vadilo takzvaným osvícencům, protože církev si dělala nároky na vládu nad lidským rozumem. Svá dogmata nebyla ochotna zdůvodňovat, odkazovala lidi na božskou vůli či tajemství.

Sociální uspořádání společnosti bylo pevně dáno církevní doktrínou. Nebylo jednoduché uspět v societě, kde bylo po staletí možné se dát jen na tři povolání, které měly tak trochu volnosti, ačkoliv s velkou rezervou: kněz či mnich, voják nebo řemeslník. Další možností byl už pouhý nevolník, což byl de facto otrok.

Všechny tyto stavy byly pevně sešněrovány striktními pravidly. Řemeslníci měli své cechy a zbožné spolky, do kterých například nesměli jinověrci. Ergo Židé byli vyloučení z řemeslného života. Pokud jste chtěli mít trochu klidu, mohli jste se stát mnichem, ale za cenu popření světského života a jeho možností. A jako vojáci jste mohli mít dost krátký život.

Není divu, že třeba Jan Amos Komenský píšící již v barokním období, se v Labyrintu světa a ráji srdce v podstatě vysmívá všem tehdejším profesím, a považuje je za neperspektivní.

Křesťanská sešněrovanost a potřeba držet lidí ve chlívcích a v řádcích, se přenesla i do současné společnosti, která dává jasně najevo, že inovativním lidem nerozumí a rozumět nebude, dokud se jí oni sami nepřizpůsobí a neoznačí se pojmy, na které je maloměšťácká společnost vytvořená evropskou křesťanskou nikou zvyklá.

Z výše uvedených informací vyplývá, že křesťanství se jako systém spíše stavělo proti pokroku, než by pracovalo v jeho zájmu. V jeho srdci jsou totiž tak konzervativní a nejasné myšlenky, že ani nelze s něčím takovým reálně dospět do nějaké další úrovně jasného myšlení.

Výsledkem je společnost, která dnes třímá technické výdobytky, ale hlavou se řadí spíše do středověku.

Zdroje:

Bible.

Richard Bauckham. Jesus: A Very Short Introduction 2011. OUP.

Paul Johnson. Dějiny křesťanství. 1999. Barrister.