Co Češi zdědili po svých slavných keltských předcích

Kelti zde pobývali několik staletí a rozhodně nezmizeli jako pára nad hrncem. Jejich geny, ale i kulturní vzory, v české populaci stále kolují. Zbývá rozluštit, v čem spočívá to, co tu zanechali. A jednoznačně lze hledat jejich stopy v několika oblastech: v řemeslech,  finančnictví a vztahu ke zvířatům.

Tak se nazývají mince, které se našly na území Čech. Zdá se však, že s českými Kelty ti zahraniční moc komunikovat nechtěli nebo neuměli. Část místních Keltů odešla do Bavor. Tam také žijí potomci českých Keltů. Výraz Bavorsko je odvozen z keltského názvu pro jeden český keltský kmen. Jinak zde moc čilý obchod se zahraničím nefungoval. Asi jako dnes. Taky to není žádná sláva na to, kolik je v Česku zdrojů nejen nerostných.

V jistém období používali Keltové železné tyče jako peníze. Třeba takovou 80 centimetrovou tyčku směnili za jiné zboží. Čeští Kelti používali rovnou mince. Ti v cizině třeba otroky, které směňovali za římské víno. Jenomže tady se moc Římané neohřáli, římských legionářských osídlení byste v Čechách našli minimum, jen pár z nich bylo na Moravě.

Nikomu se sem prostě moc nechtělo. I když právě na zlato, na tento zdroj peněz, byl český region svého času jedním z nejbohatších na světě. K čemu to však bylo, když české Kelty skoro nikdo v zahraničí neznal, jejich kolegové v Itálii či Francii se k nim jednoduše nehlásili. A tak českým Keltům nezbývalo nic jiného než si doma založit vlastní měnu, takovou předchůdkyni koruny: českou duhovku.

Český ekonomický systém byl tedy tak trochu izolovaný už od pradávných dob, takže se ani nelze divit, že se Češi dodnes tak brání proti euru. Trvají na svých „duhových“ korunách. Svědčí to taky o tom, že čeští Kelti byli tak nějak jiní než jejich zahraniční kolegové.

O importech výrobků ze zahraničí víme, o exportech do zahraničí téměř nic. Nevím o žádných českých keltských řemeslných finálních produktech, které by se našly třeba ve Francii nebo Itálii.

Keltská obydlí byla dělána z proutěných stěn spojených hlínou, aby se zabránilo průvanu. Střechy byly doškové a uprostřed velké místnosti, kterou všichni sdíleli pospolu, bylo ohniště. Problém je ten, že chybí důkazy, že by znali komín. Takže od jisker mohla střecha snadno chytit, nemluvě o tom kouři, kterého se nadýchali.

Keltové stavěli domy ve skupinách, většinou někde na kopci, a obklopili je obrannou zdí. Někteří historici jim říkají trochu nepěkně oppidum. Je to prostě vesnice s obrannou zdí.

To se nezměnilo, protože většina dnešních českých obydlí je přilepených jedno na druhé. Oproti třeba Rakušanům či Němcům, kteří se nebojí si stavět příbytky daleko od sebe a na vysoce položených nesnadno přístupných místech, Češi preferují princip bydlení: být nalepený jeden na druhého.

Zřejmě jim dost toho dávného kelství ulpělo i v jejich postmoderní duši.

V Čechách byla odjakživa hodně materiálu. Nerostného i toho nejvzácnějšího, což bylo svého času zlato. A doteď se Češi mohou přetrhnout s těžbou vltavínů, jehož naleziště jsou právě v bývalých keltských oblastech. Nuže, když máte materiál, tak máte pochopitelně i důvod s ním něco dělat. A máme tu keltská řemesla.

Hrnčířský kruh představoval svého času revoluci. Když přišli Germáni, tak se ho kupodivu zbavili, ale zase zavedli vysoké pece. Germáni totiž nebyli žádní troškaři. Kupodivu, i když je tu hodně humbuku ohledně kvality českých ručiček, většina lidí nenechá na místních řemeslnících nit suchou. Pravdou je, že ani čeští Kelti moc nevyváželi svá díla do zahraničí. Možná, že o ně nikdo nestál.

Haf, haf, haf, Češi mají nejvíce pejsků na obyvatele ve střední Evropě a možná téměř i v Evropě a na světě. A Kelti psi milovali. Tento zvyk mít psa za účelem honitby, kterou taky zbožňovali, se v Čechách usadil, i když z původních ohařů zbyli jen takoví malí čeští krysaříci.

Češi na své psí mazlíčky nedají dopustit a často za ně platí víc než sami za sebe. Pak, že nejsou stiženi touto keltskou „úchylkou“. V této zemi je rozhodně víc lidí, kteří mají raději psi než kočky. Trošku škoda, ne?

Říká se přeci, že ti, kteří mají rádi kočky, jsou ochotni dát druhým více prostoru, zatímco ti, kteří preferují psi, jsou spíše závislé typy. No, něco na tom je.

Na Moravě to není tak znatelné, tam je totiž keltských genů o poznání méně, ale třeba v jižních Čechách lidé chodí na hrob skoro každý týden. Nemálo lidí i denně. Když dorazíte na jihočeský hřbitov, někdy máte pocit, že jste dorazili na párty. Vše takové vyšperkované, uklizené, nařvané a plné různých andělíčků a květin. Během svátků, a nejen těch dušičkových, se jihočeské hřbitovy hemží davy lidí, kde se nad hroby svých předků, přátel, známých i neznámých potkávají lidé a diskutují.

Kelti byli zvláštní druh, to, jestli zemřeli nebo žili, moc neřešili, hlavní bylo mít veselou párty, a to nonstop. Takže když někdo z nich zemřel, jednoduše se zastavili k jeho hrobu a snažili se s ním bavit jako zaživa. Navázat spojení. I tyto záhrobní zvyky se v Čechách udržely.

Logicky pak Češi na kontakt s oním světem tolik nepotřebují nějaké církve, zvládají to s přehledem sami. Proč řešit, co s vámi bude po smrti, když se na názor u náhrobku snadno zeptáte zesnulého pradědečka.

Když jedete v české MHD, tak si buď užijete hodně parfumerie nebo nevábných pachů. Češi prostě nejsou zrovna světovým vzorem v této oblasti.

Ovšem Kelti si umývali ruce a nohy každé ráno a každý večer si dávali vanu. Používali mýdlo a lněné prádlo. Voda byla většinou ohřívaná, ale koupel jste sdíleli s celou rodinou. Záleželo tedy na tom, kdo šel dřív. Prý co se týče mýdla, tak Římanům ho představili právě Kelti.

A teď už zbývá jen jedno, přihlásit se ke svému keltskému dědictví. Tak šup na nejbližší keltské oppidum a trochu si zaopičit.

Zdroje:

Jiří Bílek. Kam odešli Keltové? 2011. Knižní Klub.

James Harpur. Celtic Myth: A Treasury of Legends, Art, and History A Treasury of Legends, Art, and History. 2020. Routledge.

https://www.stozice.cz/obec-1/historie/krepicke-zlato/