Kultura ortodoxních Židů

V knize Po čem Rabíni touží od autora Tuvia Tenenboma je krásně popsáno myšlení, kultura a zvyky ortodoxních Židů. Autor se narodil v Izraeli a pobývá střídavě v Německu, New Yorku a Jeruzalémě. Má tedy možnost prezentovat téma tak říkajíc zevnitř.

V Izraeli tvoří ortodoxní Židé víc než 10 procent populace, s poměrně zásadním hlasem v mediální a politické sféře. Vzhledem k rostoucí porodní křivce v této komunitě lze brzo čekat, že budou tvořit více než čtvrtinu izraelské populace.

Ideologicky jsou tak jako tak právě ortodoxní Židé hlavním hlasem světové židovské populace. Jejich náboženské přesvědčení je totiž základem pro jakoukoliv myšlenku směřování Židů do jejich vlasti, i když tam paradoxně řada z nich nechtěla. Tóra a Talmud, to jsou dva zásadní židovské písemné doklady, asi jako pro jiné národy jejich Ústava a Občanský zákoník. Podrobným pohledem na život Izraelců dojdete k mnoha překvapivým závěrům, zvlášť, když se podíváte na život ortodoxních Židů zblízka.

Jedno z hlavních témat, které se řeší v ortodoxní čtvrti, je, jak zahalená by žena měla být, aby se na ni muž nepotřeboval dívat. Některé ženy jsou od hlavy až k patě kryty, přezdívají jim Talibán. Prý jsou to ty, které byly v minulosti nejvíc promiskuitní. Stejně tak muži, kteří příliš plýtvali svým séměm, mají perspektivu skončit v pekle, kdyby nebylo přímluv jistého rabína, již mrtvého, který sliboval, že se jejich vyplýtvaná životní energie přemění v drahé kovy. Tomu se věří i po jeho smrti.

Platí pravidlo, že muž se dívat na ženu nemá, zvlášť na tu pěknou, na ošklivou to ještě není takový hřích. Nicméně, jak tomu nařízení vyhovět, to se před shlédnutím přeci vyřešit nedá. To je prý věc Jména, což je anonymní přepis Božího přízviska Jehova, které Židé nesmí vyslovovat.

Ženy se na muže dívat mohou, těm nic nehrozí. Biblická hebrejština je dost konzervativní řeč, názvy mužských a ženských pohlavních orgánů řeší opisy. A ortodoxní Žid je asi takový romantik a donchuán jako Paroubkův sexy mozek. Při sabatu dochází u těchto lidí k takzvané „obsluze postele“, netřeba vysvětlovat, co je tím míněno.

Byly časy, kdy ne všichni Židé chtěli do Izraele. Zvlášť ti chasidští z oblastí východní Evropy se něčemu takovému bránili. Jak říká autor Tuvia, báli se, že když přijdou o své antisemitistické nepřátele, ortodoxní svět přestane existovat (konec citátu). V Izraeli jich nakonec skončilo několik milionů a daří se jim tam skvěle.

Ortodoxní Židé totiž nesdíleli s těmi sekulárními jejich názor na židovský stát. Báli se, že ti demokratičtí Židé jim zatrhnou jejich náboženské praktiky. Přitom lokace Izraele je daná, jak říká Tuvia, prvním sionistickým spisem v dějinách, samotnou Biblí.

Díky tomuto kulturnímu nedorozumění se stávaly opravdu zvláštní věci. Samotný autor Tuvia vzpomíná na svého dědečka, který kdesi ve východní Evropě vyšel z bran města vítat nacisty chlebem a solí. Říkal, že lepší je být s nacisty než se sionisty. Netřeba říkat, jak to dopadlo. Zastřelili ho a jeho rodinu hodili do řeky.

Není totiž Žid jako Žid, někteří se ke svým duchovním začátkům nehlásí. V této souvislosti je zajímavý jiný židovský autor, který napsal knihu Nejšťastnější muž na zemi, jedná se o Eddyho Jakua, který se dožil necelých 102 let. Nutno dodat, že přežil Buchenwald i Osvětim. Židé totiž do transportů zpravidla šli dobrovolně zřejmě s pocitem, že se jim nemůže nic stát. A mnozí, žel velmi mnozí, sdíleli zdeformovaný obraz světa s dědečkem autora Tuvia a řadou dalších, kteří na to s nimi doplatili životem. Eddy Jaku (přezdívka, jméno autora ve zdrojích) však měl štěstí v neštěstí druhých a vyvázl z pochodu smrti.

Ortodoxní Židé mají zvláštní vztah ke svým zemřelým. Mají pocit, že dále žijí a mohou s nimi komunikovat, a hlavně doufají v jejich vzkříšení. Tak u nich ta hranice mezi životem a smrtí není vnímaná tak přísně. V ortodoxní čtvrti se oznamuje smrt různých rabínů, židovských náboženských učitelů, jako kdyby přijela někde na českou vesnici pojízdná prodejna s levným zbožím. A stejně tak radostné reakce a masová shromažďování tato zpráva vyvolává.

Pražská židovská čtvrt byla na sklonku 19. století srovnána se zemí, ačkoliv již v té době většina jejích obyvatel byla nežidovského původu. Infrastruktura, kterou zanechali její původní obyvatelé, neumožňovala její další fungování. Slušně řečeno, byly tam nevyhovující hygienické podmínky, všude vlhko a velmi špinavo. To se ostatně nezměnilo v mnohých pražských bytech, ulicích a domech dodnes.

Podobně to vypadá v ortodoxních čtvrtích Jeruzaléma. Uličky jsou plné odpadků. K tomu se váže jeden příběh, který Tuvia vypráví. Jednou měl čtvrť navštívit vyhlášený filantrop, a tak před jeho příjezdem vyšli obyvatelé do ulic a nepořádek posbírali do igelitových pytlů. Když přijel, byl náramně spokojen. Jakmile se za ním zaprášilo, lidé vyšli do ulic a odpadky tam znovu rozházeli. Když se jich ptali na to proč, tak odpověď byla lakonická. Tady jsme je přeci našli, tak je vracíme. Zatímco uvnitř domů těchto obyvatel je poměrně čisto.

Židovské komunitní banky v ortodoxních čtvrtích mají miliardové obraty. Přesto je najdete poměrně těžko v místech připomínajících vlhké sklepy. Není problém si zažádat o půjčku, problém je se vůbec dostat na pohovor. Může to trvat i dva roky a do té doby vám nepomůže ani svěcená a taková půjčka vám pak bude užitečná jako mrtvému zimník. Taková je realita ortodoxní židovské čtvrti. Pak záleží na tom, jestli máte po ruce nějakého ručitele. Nebo nejlépe dva či tři.

To ještě není všechno, ortodoxní životní styl je poměrně nákladný. Taková náboženská svatba se může vyšplhat do statisíců, nemluvě o účesu nevěsty a co teprve ženicha. Ten si může koupit stylované copánky, jejichž cena se klidně vyšplhá do desetitisíců. Pak není divu, že jsou třeba půjčky na věci, které by někdo považoval za zbytečnost či nesmysl.

Na rozdíl od české kultury si ta židovská, pokud jde o její vlastní fungování, nemůže dovolit přát si či loudit od někoho nápady či rady zdarma. Takové rabínské rady jsou placeny zlatem, a to dokonce i rabínů, kteří již nejsou mezi námi. Když se Tuvia chtěl poradit ohledně nějakého životního rozhodnutí, zašel k jednomu rabimu, který byl proslulý tím, že má kontakt s jiným rabim, toho času pobývajícím již na nebesích. Je třeba mu dobře zaplatit, i v nebi peníze prý potěší, říká Tuvia.

Co by na to řekl Ježíš? Asi pravý opak, ale to pro ortodoxní Židy není zpravidla důležité, ti v Mesiáše sice věří, ale představují si ho jinak. Možná víc moderně, jako finančníka v dobře padnoucím saku kdesi na burze v New Yorku. Ale hlavně echt ortodoxního.

Podle tvrzení ortodoxních Židů nejsou sionisté Židé. Do tohoto přísného kritéria na Žida by se zřejmě nevešel ani samotný židovský premiér, který spřádá politické plány, ale náboženská stránka Izraele ho vůbec nezajímá. To se projevilo, když nedávno Izrael žádal ortodoxní Židy, aby vstoupili do armády. Podle rabína Izraele Meira nejsou sionisté Židy. Autor Tuvio jej cituje: „Kdo nevěří ve Třináct článků víry, jak je sepsal Maimonides, není Žid.“

Svou podporou židovského státu se Češi paradoxně dostávají do bizarní situace. Jsou papežštější než Papež jako obvykle, nebo v tomto případě rabínštější než Rabín. Ortodoxní rabíni totiž sionistickou politiku Izraele nepodporují. Naopak řada z nich podporuje Palestinu. A většina z nich by, kdyby na to přišlo, život sekulárního Žida jako je Netanjahu o sabatu, kdy má být klid od práce, nezachránila, alespoň tak to tvrdí Tuvio.

Touto frází se v Česku dříve popisovaly školní neřády. Nicméně má své kořeny v realitě zejména proto, že jednotliví židovští učitelé si ve svém učení protiřečí a není snadné taková rozporuplná učení následovat. Tak třeba podle Maimonida může mít muž sexuální vztahy mimo manželství, ale zároveň je to proti Tóře, protože tam je řečeno, že se muž nesmí na ženy ani podívat. Pokud máte problém s islámem kvůli zahalování žen, tak ortodoxní judaismus je na tom stejně, ne-li hůře. Můžete mít jen jednu manželku a ta musí i doma chodit zahalená nejlépe od hlavy až k patě.

Myšlenka, že je žena nástrojem ďábla, má své kořeny právě v židovském náboženském přesvědčení. Oproti islámu, který považuje sexuální život za dar, je ortodoxní judaismus k sexu podezřívavý a je třeba jej utlumit na nejnižší možnou míru. Na veřejnosti nesmí muž chodit se svou ženou a ani ji oslovovat jménem. Co taky s nástrojem Satana.

Kdo trochu víc zná strukturu izraelské společnosti, dobře ví, že izraelsko-palestinské vztahy jsou tím posledním problémem v řadě, který musí Izraelci řešit. Izrael se topí v kulturních a náboženských hádkách a rozmíškách. Tuvia uvádí jeden citát izraelského profesora. „Z mého pohledu jsou ortodoxní Židé pro židovský národ hrozbou číslo jedna.“ On sám je totiž sionista. Dokonce o nich vzhledem k počtu jejich dětí říká, že jsou paraziti. Jedním z rysů izraelské společnosti je podivuhodná otevřenost. Média a jednotliví mluvčí si neberou servítky, pokud mají popisovat společenské zlořády nebo to, co se jim nelíbí. Neváhají užít slovník, který by zde v Česku rozhodně neprošel ani v komentářích.

Tohle je úplně jiný svět, než se dozvíte v českých médiích a každý by ho měl poznat, pokud se chce mermomocí zasvěceně vyjadřovat k otázkám budoucnosti Izraele a bezpečnosti na Středním východě.

Zdroje:

Tuvia Tenenbom. Po čem Rabíni touží. 2022. Nakladatelství Zeď.

Abraham Jakubowicz. Nejšťastnější muž na Zemi. 2021. Kontrast.