Pravděpodobnost, že Hitler přežil a straší tu dodnes

Podle všeho Adolf Hitler spáchal 29. dubna 1945 sebevraždu. Až několik dní poté, 5. května, se Češi rozhodli k více než k tichému protestu. Vypuklo Pražské povstání. Bylo jisté, že Hitler už Čechy nepotlačí. Ale stejně se mýlili, povstání se setkalo s velkým nacistickým odporem, Němci hrozili zničením pražských památek a domů, což by Češi nepřežili. A tak s tím už už hodlali raději přestat, když tu znenadání se objevil netušený zachránce, nešťastník sovětský generál Vlasov, toho času v německých službách, a ten Prahu pomohl zachránit.

V té době již Stalinovy jednotky SMERSH (doslova tato zkratka znamená smrt špionům) šmejdily ve vůdcově berlínském bunkru. Odvezli Hitlerovy nejbližší, tedy ty, kteří tam zbyli, nějaké ty adjutanty, sekretářky a osobního Hitlerova řidiče. V Moskvě je pak příslušníci tehdejšího KGB podrobili zevrubným výslechům. A dozvěděli se, že Hitlera našli jeho blízcí spolupracovníci mrtvého na gauči s prostřelenou hlavou spolu s jeho již manželkou Evou Hitlerovou, která se „jen“ otrávila kyanidem.

Když skončila válka a Stalin se potkal se západními spojenci, neváhal je ubezpečit o tom, že ještě všem dnům nacismu není konec. Sdělil jim, že jeho jediný konkurent Adolf Hitler zřejmě utekl do Argentiny. Stalinův kůň generál Žukov jej prý dokonce i viděl kdesi na ponorce. K ostatkům Hitlera se dostali jen Rusové. Jen oni třímají fyzickými doklady toho, co se stalo. Příběh z ruské strany je takový. Ruští vojáci spálené ostatky Hitlera, po identifikaci jeho chrupu díky konfrontaci jeho zubního lékaře, kdesi v Magdeburgu zakopali a až v padesátých letech jej malá jednotka Rusů vyzvedla, spálila, co ještě zbylo, a popel rozprášila do řeky Labe.

Jenomže to nemůžeme ověřit, museli bychom se přitom spolehnout na příslovečnou ruskou náklonnost k pravdě a faktům. A tak nás Rusové mohou jednoduše dál tahat za nos. K tomu ještě americký doktor zkoumal po roce 2000 ostatky Hitlera, které mu zpřístupnila KGB, jednalo se o úlomek lebeční kosti, no a zjistil, že se s největší pravděpodobností jedná o ženu. Nejspíše Evu Braunovou, jisté to není. A to je asi tak co do fyzických dokladů všechno. Pak ještě poměrně nedávno francouzští patologové zkoumali autenticitu Hitlerových zubů. Potvrdili, že jsou jeho. Dostali je samozřejmě od KGB, takže to je ten bludný kruh dokazování, který nikam nevede.

O Hitlerovi se dá říci mnohé, ale určitě ne to, že byl patologickým lhářem. Již mnoho let před válkou, narozdíl od jeho protivníků, naprosto odhalil své karty v knize Mein Kampf a postupoval přesně podle scénáře, který ve svých politických prohlášeních vytýčil. Ve svém jednání byl zcela transparentní a rozhodně ne nevypočítatelný, když jeho strategii porovnáme s jinými politiky tehdejší i dnešní doby. A proto je vlastně hlavním důkazem jeho sebevraždy jeho vlastní testament, který věnoval Německu a sepsal jej před svou smrtí.

Proto je zajímavé si jeho poslední slova přečíst vzhledem k jejich autenticitě a v souvislosti s nimi posuzovat jeho skon jako jistou záležitost.

Cituji z poslední vůle Adolfa Hitlera, 29. dubna 1945, den sebevraždy:

„Není pravda, že jsem já nebo kdokoliv jiný chtěl r. 1939 v Německu vést válku. Chtěli ji a vyvolali mezinárodní státníci, kteří buď byli židovského původu, nebo pro židovské zájmy pracovali. Učinil jsem příliš mnoho návrhů na omezení zbrojení a jeho snížení, než aby mi příští pokolení mohlo na věčné časy lživě připisovat zodpovědnost za tuto válku… Nechci však padnout do rukou nepřítele, který může potřebovat k obveselení svých poštvaných mas divadlo, které by Židé zinscenovali. Rozhodl jsem se proto zůstat v Berlíně, kde zvolím smrt v okamžiku, kdy poznám, že sídlo vůdce a kancléře nelze již udržet. Zemřu s radostí v srdci nad mně tak známými nezměrnými činy a výkony našich frontových vojáků, žen doma, nad prací vykonanou našimi rolníky a dělníky…“

Ať se díváme na fakticitu jeho vyjádření jakkoliv, v jednom mu věřit jistě můžeme, jsou to slova muže, který se rozhodl pro vlastní smrt. A to s potěšením sobě vlastním. Je tedy dost nepravděpodobné, že by se Hitler zachoval jinak než podle ideologie a ducha, kterého celoživotně zastával. Hitler své základní postoje nikdy neměnil. Za každým rohem viděl židovského strašáka, který mu chce zničit život, a když už to nešlo jinak, bylo pro něj lepší, že odešel z tohoto světa po svém a v čase, který si sám určil.

Někteří stále spekulují o tom, že Hitler uniknul. Vedou je k tomu následující indicie. V době, kdy měl Hitler spáchat sebevraždu, bojovalo o bunkr 2 000 elitních členů SS jednotek. Až tak urputně, že se s nimi Rusové raději domluvili na dočasném čtrnáctidenním příměří. Podle Hitlerova osobního pokynu měli bojovat do posledního muže. Vznikají otázky, proč to měli dělat, když už všechno bylo ztraceno a Hitler se poroučel do Valhally (smyšlené mýtické místo pro germánské bojovníky).

Spekuluje se, že tohoto moratoria využil Hitlerův tajemník Martin Bormann k tomu, aby uprchl. Jeho tělo se však údajně našlo v troskách Berlína. Takže zase voda. Přihořívá u osobního rozhovoru elitní německé pilotky s Hitlerem den před jeho sebevraždou. Ta mu nabídla, že jej vyveze ze zasažené oblasti. Místo toho ji Hitler poslal za admirálem Karlem Dönitzem s pokynem k převzetí velení nad celým Německem.

Hitler měl dost možností z bunkru uprchnout a byla řada lidí, která mu v tom byla ochotna asistovat. Co se stalo pak, bylo jen jeho osobní a z mnoha hledisek racionální rozhodnutí. Stalin by s ním jistě neměl slitování a zaživa by jej nejpíš nechal pochodovat na Rudém náměstí. Takovou radost mu jeho dlouholetý protivník a muž, kterého jako jediného Stalin obdivoval, jak sám poznamenal, nehodlal učinit.

Ať se stalo cokoliv, jisté je to, že ještě mnoho let po údajné Hitlerově smrti nebo té potvrzené, jak chcete, byl na Hitlera na Západě vydán zatykač a až v polovině padesátých let bavorská vláda rozhodla o vypořádání Hitlerově pozůstalosti. Po vynesení rozsudku dostal soudce dopis s autentickým Hitlerovým podpisem. Jsem naživu a do deseti let o mě uslyší celý svět. Vezmeme-li to figurativně, svět o Hitlerovi rozhodně od té doby slyšel hodně, dá se říct až moc, bereme-li v úvahu počet knih, dokumentů a studií, která na téma Adolf Hitler vycházejí. Posuďte sami a zamyslete se, který týden jste neviděli jedinou zprávu o Hitlerovi na internetu nebo dokument v televizi.

Záhada Hitlerovy smrti zřejmě zůstane za zdmi moskevského Kremlu. O tom, co se stalo, ví jedině ruský prezident a zřejmě jeho důstojníci z KGB. Není divu, že je tak nervózní, jako někdo, koho tíží velké strašlivé tajemství. Jistě by se mu ulevilo, kdyby jej světu pověděl. Nacistická příšera ho totiž provází od dětství a na stará kolena se to u něj ještě zhoršilo. Popletl si kompletně geografii a sám sobě předstírá, že stále bojuje na Ukrajině proti Hitlerovi. Nejspíš by bylo dobré, kdyby nám Rusové, co se týče tohoto údobí historie, připravili konečně čistý stůl.

Zdroje:

Hugh Redwald Trevor-Roper. The Last Days of Hitler. Pan Macmillan. 2013.

Brod Toman. Pakty Stalina s Hitlerem - výběr dokumentů z let 1939 a 1940. Naše Vojsko. 1990.

Gilbert Martin. Den, kdy skončila válka. Argo. 1999.

Kam zmizel Hitler? Dokument Německo. 2010.

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-potvrzeno-adolf-hitler-zemrel-v-bunkru-ukazala-to-analyza-jeho-zkazenych-zubu-15325