Vinu za holokaust nenesou jen Němci

Katzův institut pokročilých židovských studií, který se zabývá srovnáváním současného konfliktu na Ukrajině s tím, co zažili Židé za Stalina a Hitlera, došel k překvapivému závěru. Tisíce Ukrajinců se při německé invazi do Sovětského svazu v roce 1941 účastnilo vraždění Židů. A to vše, protože věřili, že Němci je za to přijmou do svého kulturního okruhu. Nestalo se tak.

Ačkoliv se informace o vyhlazování Židů především zaměřují na tábory smrti, ve skutečnosti bylo 40-50% Židů usmrceno v rámci akcí komand smrti na východní frontě.* A zde v tom nacistům asistovalo domorodé ukrajinské obyvatelstvo.

Jedním z nejstrašnějších táborů smrti po Osvětimi byla Treblinka. Zde hráli hlavní úlohu ukrajinští dozorci, kteří plnili funkci popravčích. Bylo jich na 200 a tvořili spolu poměrně sehranou „partu“ zabijáků.

Z tohoto pohledu není divu, že v rámci úsloví „na každém šprochu pravdy trochu“ má Putin historicky nabito vzhledem ke svým výrokům o boji s nacisty na Ukrajině. Ukrajinu totiž jistý stín temného nacistické a anti-židovského sentimentu provází již několik století. Masakry židovského obyvatelstva se zde odehrály jak v 17. tak v 19. století a na počátku 20.století, dávno před příchodem nacistů.

Západní země se k přijetí židovských uprchlíků již před válkou stavěly dost skepticky. Přitom musely dobře vědět, k čemu se situace schyluje. S přijetím Norimberských zákonů v roce 1935 došlo k výraznému omezení občanských práv židovských obyvatel Německa. A takzvanou Křištálovou nocí v roce 1938 dali nacisté najevo, co si o budoucnosti jejich židovských sousedů myslí. Ještě předtím se konala konference ve francouzském Evianu, kde nacisté světu nabídli možnost si Židy „koupit“.

Málokterý stát s něčím takovým souhlasil. Například Švýcarsko na to konto následně po Německu požadovalo, aby židovští emigranti dostávali do pasu výrazné J - Jude. Tímto dalo najevo, že nehodlá Židy nijak chránit a naopak jejich žádost zpravidla odmítne. Časopis Newsweek výsledky mezinárodních jednání popsal lakonicky: „Většina zastoupených vlád jednala rychle – zabouchla před židovskými uprchlíky dveře.“**

Často se argumentuje sice tím, že přece Židy likvidovali nacisté a ti, kteří nechtěli přistoupit na takový „obchod“ na tom nenesou žádnou vinu. Jenže situace v té době byla poměrně jasná a je to jako kdyby někdo požadoval výkupné za zajatce, a policie by řekla, že nic takového neudělá, že si počká, až ho dotyčný zabije a pak ho pořádně zabásne. Zkrátka nikdo nepovažoval kritickou situaci, ve které se Židé nacházeli, za hodnou sebemenší oběti. Otázkou je proč.

Výraznější šanci měli Židé, kteří byli takzvaně při penězích. Smetánka složená z doktorů, právníků, umělců a vědců se zpravidla mohla „vykoupit“ tím, že některému z úředníků západní země tučně zaplatí. Západ se rozhodně vlnou židovských uprchlíků nechtěl jako celek vůbec zabývat.

Spojenci o holokaustu prý nevěděli až do roku 1943, kdy se již nedal utajit vzhledem k tomu, v jakém masivním měřítku probíhal zejména na východní frontě. Oficiální vojenské operace takovému masivnímu vraždění mohly zabránit, přinejmenším bombardováním tras vlakových transportů, které směřovaly do táborů smrti od roku 1944. Nestalo se tak a bylo veřejným tajemstvím, že porážka nacismu dostala přednost a prioritu nad zastavením holokaustu.

Většina německých občanů byla členy nějaké křesťanské církve. Největší členskou základnu měly protestantské církve následované církví katolickou. Až na individuální hlasy několika odvážných pastorů a kněží žádná z křesťanských církví nevznesla veřejnou výtku vůči Hitlerově zacházení se Židy. Z Vatikánu nepřišel žádný oficiální protest, i když se tento církevní stát tvářil jako záštita humanismu a obranná bašta všech duchovních pravd na světě. Naopak oficiálně s Hitlerem křesťanské církve dobrovolně či nedobrovolně táhly za jeden provaz.

Ačkoliv běžní Němci po válce tvrdili, že si nebyli vědomi žádných nacistických vyhlazovacích aktivit, je poměrně těžké něčemu takovému uvěřit. Nacisté se veřejně snažili o jistou míru utajení, například zprávami o tom, že Židé byli transportováni dále na východ na nucenou práci, ale bylo veřejným tajemstvím, co se v koncentrácích děje. Některé z nich ostatně byly přímo v srdci samotného Německa. Lokaci sedmi z nich lze nezpochybnitelně potvrdit. Němci však něčemu takovému jako celek rozhodně nebránili, protože se řídili evropským anti-židovským sentimentem, který jak je třeba přiznat, nebyl vlastní jen Němcům, ale byl v podstatě celoevropskou záležitostí.*** To, že Židé nepatří do německého národa, si již od začátku 20. století cvrlikali němečtí vrabci na střeše.

Zajímavou zprávu o anti-židovských sentimentech přináší český novinář Bedřich Golombek ve své knize Co nebude v dějepise. Tam již před obsazením českých hranic v roce 1938 popisuje své vlastní zážitky ze Slezska, které bylo již poněmčené, kde mu obyčejní lidé, se kterými se setkal, dávali jasně najevo, že není jako Čech vítán, a pokud jde o jeho zážitky z Brna, kde pobýval, bylo jasné, že se náhle stalo pro židovské sousedy horkou půdou.

Zajímavé je, jak jsou takzvaně obyčejní lidé schopni a ochotni rychle přehodnotit své dosavadní názory a postoje. Každopádně to svědčí o tom, že obyčejný člověk bývá často hrozbou sám pro sebe. Právě z prachobyčejných lidských sentimentů povstávají diktátoři, protože ti se bez obdivu a podpory běžných lidí neobejdou a vůbec by bez nich nemohli existovat. Lidé neobyčejní obvykle k diktátorům netíhnou. Hitler nechodil po Německu a nestřílel své židovské sousedy, bylo to tisíce obyčejných lidí, kteří mu dali svůj hlas s plným vědomím, jaké to bude mít následky pro jejich jinakostní bližní. Argument manipulace davem neobstojí, dav si vždy sám vybírá, kým a čím se nechává zmanipulovat. Diktátoři jsou vlastně prodlouženou rukou mas obyčejných lidí.

Příklad holokaustu nám může sdělit, že se národy často řídí pouze svými domnělými zájmy a nikoliv humanismem a lidskými právy. Na ty se státy odvolávají jen tehdy, když se jim to hodí do krámu. Pokud někdo argumentuje jinak, nechť mi předloží jediný tehdejší stát v rámci druhé světové války, který se zastával Židů a byl ochoten za to zaplatit cenu nejvyšší nebo vůbec za to něco zaplatit. Konference v Evianu svědčila o naprostém mezinárodním selhání v této lidskoprávní otázce.

A proto lze zcela bezpečně uzavřít, že humanistické hodnoty jsou často jen chimérou, která se ve chvíli, kdy je třeba za ni něco obětovat, rozplyne jako pára nad hrncem. A je jedno, jestli to je hrnec český, německý, francouzský, ruský nebo americký.

Zdroje:

*Zdroj údaje: Vladimír Liška. Záhady druhé světové války. 2011. XYZ.

**Zdroj údaje: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/evianska-konference/

***O celoevropských antisemitských postojích dobře referuje Gerald Messadie v knize Obecné dějiny antisemitismu. Česky vydáno v roce 2000 v nakladatelství Práh.

O historii ukrajinského antisemitismu referuje oficiální web Katzovy nadace:

https://katz.sas.upenn.edu/resources/blog/ironies-history-ukraine-crisis-through-lens-jewish-history

Přehled táborů smrti v Německu, špatně se rozlišuje mezi koncentračním táborem a vyhlazovacím táborem, protože v režii nacistů to často byla jedna a tatáž věc:

https://www.jewishgen.org/forgottencamps/general/listeeng.html

O absenci oficiálního prohlášení proti antisemitismu ze strany německých církví zde:

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-german-churches-and-the-nazi-state