Václav II., největší český přemyslovský král, měl maďarské a ruské předky

Nejspíš je to takový symptomatický znak češství, že je více pamatováno na ty, kteří zde více pokazili než napravili a méně dokázali dobrého než toho špatného. Možná i proto jsem v případě panovníka Václava II. nenašla ani jeho tag, ale pro jeho syna Václava III., který vše po otci rozbil, ano.

Proč Češi tak milují sebedestruktivní lidi? Nevím, tato otázka může zůstat do hospodského kvízu na hodinu po zavíračce, kdy už budou všichni protagonisté unaveni a budou hledět pravdě tváří v tvář bez příkras. Těžko si ji ale příští den budou pamatovat.

Je nezpochybnitelnou skutečností, že Václav II. byl větší Přemyslovec než oba Otakaři před ním, ale koho to zajímá. Zatímco Přemysl byl obsesivní zakladač měst a vyvolávač válek, Václav II. byl milec štěstěny a diplomat, který zde díky Němcům a jiným cizincům zkultivoval zemi a vládl takovému území, že se o tom nikdy předtím přemyslovskému rodu nesnilo.

Nutno říci, že Václav II. byl vlastně poloviční Maďar. Ostatně jeho nečeský vzhled prozrazuje malba pod titulem článku. Jeho matka byla totiž z Uher. A vlastně byl i čtvrtinový Rus, protože Kunhuta byla vnučkou uherského krále a zároveň dcerou ruského knížete z rodu Rurikovců a uherské princezny Anny z rodu Arpádovců.

Jako tomu tady často bývá, Václav II. se stal obětí nevyřešených rodinných konfliktů mezi svým otcem Přemyslem Otakarem II. a jeho ženou Kunhutou, která proti němu kula pikle. Matka Kunhuta o něj nejevila zájem, ale o to více ho po smrti otce otravovala. Posílala synovi dopisy, které byly zřejmě příčinou jeho dalších traumatů. Z matky měl Václav II. narušené nervy a tak jistě zemřel předčasně kvůli tomuto handikepu. Nutno předběhnout a rovnou říct, že zemřel v 33 letech na tuberkulózu, a tam hraje velkou roli narušená imunita, kterou měl Václav pochroumanou již z dětství. Václav měl svou matku rád a proto ji již jako dítě vybízel, aby se vrátila a přál jí, aby veselá byla, jak říkají kroniky. Nicméně ona dala přednost naschválům a vdala se za Záviše, konkurenta jeho otce z rodu Vítkovců, se kterým povila dítě. Štěstíčko to ale Závišovi nepřineslo, jak dobře víme.

Naštěstí se římský král Habsburk dovtípil, že by pro něj mohlo být větším nebezpečím nechat vyrůst Záviše než Václava, neboť si pamatoval, jak se Závišem spolu zradili Přemysla Otakara II., a kdo jednou zradil, zradí jistě i podruhé. Rudolf Habsburský tedy raději počítal s Václavem II. A tak vsadil na propagandu, kdy Václavovi II. představoval Záviše jako nepřítele, který mu chce ukrást korunu. Daleko od pravdy jistě nebyl. A tak když Záviš pozval Václava II. na křtiny syna, chápal to jako pokus jej vylákat z Prahy a Záviše nechal při té příležitosti zatknout. Ten pak skončil na popravišti. Nikoliv dobrý počátek vládnutí. V té době byla již jeho matka Kunhuta mrtvá a nové potomstvo Záviše se zdálo býti výhrůžkou. Ten si totiž vzal na hrad kumánskou princeznu a s ní spřádal nájezdnické plány.

Václav již tady pochopil, že v Čechách si neporadí jinak než se lstivostí a vychytralostí, přímé a férové jednání vám tu rozhodně nepomůže. Pomněme dnešní politiky a ukažte mi jednoho z nich, kdo je Mirek Dušín, ale opravdu se u toho zamyslete nad jejich životem. Hnusné pletichy, to jest národní symbol Čechů. Férovost a pravda, nenechte se vysmát. A Česko za to platí tím, že je stále v něčím područí, nesamostatné a vratké, a že to tady smrdí podvodem od hlavy až k patě. Jen si přiznejte, o kolika podvodech ve svém okolí víte a nic jste s tím nikdy neudělali, jen to tiše podporujete.

Jako člověk, který měl zahraniční geny, Václav II. chápal, jaký je rozdíl mezi českým a mezinárodním přístupem, a že ten český je na hony mentálně vzdálený od funkčního sociálního a kulturního vhledu, který v okolním světě byl vždy přítomen a Češi po něm jen slintali. Tak jim ho Václav II. přivedl do Prahy.

Díky Václavovi II. se pražský královský dvůr stal ryze mezinárodním. Proto je nepochopitelné, jak vždy Češi zdůrazňují, že právě za Habsburka Rudolfa II. se Praha stala mezinárodní tepnou kultury. Ne ne, to způsobil právě Václav II., Rus a Maďar po matce a Čech i Němec po otci.

Do Prahy se stěhovali přední umělci z celé Evropy a stálé angažmá tu měli němečtí minnesangři. To byli němečtí básníci, kteří na německém dvoře aklimatizovali francouzskou poezii. Král Václav II. také skládal básně, ale ne v češtině, ale překvapivě v němčině. Jakýsi Václav Hanka se poté v dějinách snažil Václavovu aktivitu zvrátit tím, že je přeložil do češtiny a ony překlady vydával za Václavovy.

Václav však nebyl žádný němčour, mluvil jak česky tak německy. Do země pozval hodně německých kolonistů a specialistů, kteří ji značně pozvedli a zkultivovali. Dodnes jsou v Čechách patrné stopy jejich jmen a je zajímavé, že lidé s přízvisky německými si často přisazují na své německé předky víc než ti, kteří toto dědictví nemají. Není divu, Česko se svým specifickým prehistorickým způsobem myšlení, dá-li se onen způsob užití hlavy tak nazvat, zmate kdekoho, i rodinnou energii. Český dvůr za Václava II. mluvil německy. O tom svědčí také jména šlechtických rodů Rosenbergové, Risenburgové nebo hradů jako byl Loket-Elbogen, Nižbor-Misenburg, Zvíkov-Klingenberg.

Václav II. moc Čechy nemiloval a o to více se stranil českému veřejnému životu. Povídá se o něm, že vládl z příšeří královských komnat. Neměl v oblibě veřejná shromáždění a o to méně soudy. Byl silně věřící a samotář, není divu, v prostředí prehistorických způsobů chování bych také hlavu ven moc nevystrkovala. Kompenzoval si potřebu společnosti ženami a štědrostí. Místo pořádání rytířských her se věnoval zákonodárství a rozmnožením dědictví po předcích.

Český dobráček František Palacký představil Václava II. jako nervově postiženého. V jednom měl pravdu, Češi mu opravdu lezli na nervy. Mimochodem je to ten František Palacký, který nejvíce tyl z německé a uherské šlechty, na ní vyrostl a z jejího bohatství žil a kvůli ní i doma mluvil německy, který odmítl, aby se Česko stalo součástí německých národů. Kdyby nebylo tohoto sebezaměřeného pokryteckého Čecha, nemuseli by dost možná čeští politici dnes srovnávat české a německé platy, bylo by tu Německo a klid.

Ve skutečnosti to byl Václav II., který v mnohém předběhl svou dobu a na jehož aktivity se podařilo navázat až jeho vnukovi Karlovi IV. Sláva Přemysla Otakara II. zastínila Václava II., ale jeho syn byl mnohem více úspěšný. Stačí se podívat na územní zisky a mapu jeho vládnutí výše.

Václav II. se byl schopen vyhnout konfliktu s Rudolfem Habsburským, který usiloval o získání českých zemí do svých držav. Rudolf jej dokonce přirovnal k „červánkům krášlícím nebe říše římské“. Z toho vyplývá, že věděl, jak jednat s prohnanými mocnými lidmi. Do svých držav získal i Krakovsko, které se za jeho vlády velmi rozvinulo. Nakonec vládl nad většinou Polska. Rok nato, co ovládl Polsko, se stal uherským panovníkem, respektive formálně to byl jeho syn Václav III.

Václav II. byl schopen dovedně použít české nerostné bohatství. Za jeho vlády dominovaly stříbrné doly v Kutné Hoře. Její počátky připomínaly americké eldorádo v době zlaté horečky. Přitahovala mnohé dobrodruhy a především zlodruhy. Faktem je, že okolo roku 1300 se zde těžilo na 40% z celkového výnosu stříbra v celé Evropě.

Václav tehdy použil místní bohatství produktivně a vytvořil novou měnu, pražský groš. Narozdíl od ostatních období Česka, kdy se spoléhalo spíše na finanční podvody a machinace, jeho groš obsahoval 93% stříbra. Král něco takového nemohl provést s českými ekonomy, ti na to neměli hlavu. Vsadil na odborníky, florentské finančníky Reinharda, Aftara a Cynona Lombardského, kteří odvedli skvělou práci. Po desetiletí se v Evropě stal český groš s královskou korunou na líci, dvouocasým českým lvem na rubu a Václavovým jménem v opisu vyhledávanou mincí. Jeho sen bylo, aby se stal věčným platidlem. V době jeho smrti bylo v Evropě v oběhu několik milionů grošů a podoba ražby se nezměnila ani po jeho smrti.

Byla to Václavova mincovní reforma, která torpédovala hospodářský rozvoj Česka. Zrychlila totiž přechod od směny v naturáliích po směnu pěněžní. Tím se značně zjednodušil výběr daní a umožnil zahraniční obchod. O něčem takovém se jeho otci Přemyslu Otakarovi II. mohlo jen zdát.

Oproti popisu předsudečného a ulhaného Františka Palackého, o kterém se zažilo v Čechách rčení „máš řečí jako Palacký“ znamenající, že Palacký zbytečně mluvil, byl Václav II. majestátní a moudrý panovník, který si narozdíl od svého nerváckého otce dobře rozuměl s církví, městy i šlechtou. Tehdejší páni mu říkali„král mnichů a kleriků“. Prý si byl schopen za den vyslechnout i šestnáct mší. Ale já to chápu, jako terapie to bylo pro něj jistě dobré.

Bohužel jeho syn Václav III. se moc nepotatil. Byl to divný pavouk, který skočil Čechům na lep. Z královského dvora v Praze zmizeli cizinci, které nahradili čeští páni. A to byla zásadní chyba, které se dopustil a nakonec za ní zaplatil životem. Patnáctiletý Václav byl obklopen českými zbohatlíky, pro které byla zábava hlavním smyslem života. Přes ně byl ovládán jejich otci, českými podnikateli, kteří si ho točili jako holuba na báni.

Lze tedy spekulovat, že za jeho následnou vraždou v Olomouci stojí právě fakt, že Václav III. postavil své životní šance na přátelství s nestabilními českými pány a ti ho následně zradili. Jeho chybu neudělal Václav II., který naopak svou ideologii a vztahy postavil na mezinárodním kontextu.

Díky podivnému podvratnému českému sentimentu je tu zvykem povyšovat Čechy nad cizince bez ohledu na to, jaké jsou čí schopnosti, a to značně poškozuje čistotu a ryzost hodnocení jednotlivých lidí a jejich zásluhy. Potom je tu zpravidla zvykem propagovat ty, kteří jsou méně užiteční než jiní, kteří na to mají nárok.

Václav II. si nepochybně větší propagaci a respekt jako mimořádně schopný panovník rozhodně zaslouží. A to právě i bez ohledu na to, komu dával přednost, jestli Čechům nebo Němcům. Schopnosti jsou totiž mnohem víc reálnější, hodnotnější a důležitější než nějaká národnost, která je stejně často u těch nejschopnějších smíšená a podobně jako otcovství bez genetických testů téměř vždy nejistá.

Zdroje:

Jiří Bílek. Hádanky naší minulosti 6. Jasný pohled slepého krále? 2006. Knižní Klub.

Jiří Štaif. František Palacký. Život, dílo, mýtus. 2009. Vyšehrad.