Mnichovská konference byla vyústěním československé diskriminační politiky

Hitlerovy ambice mohly skončit tak rychle, jak začaly. Kdyby se mu Československo postavilo. Ale ještě dříve by muselo zaujmout férový postoj ke svým českým Němcům, kteří do té doby byli spíše občany druhé kategorie.

Faktory, které vedly k Mnichovské dohodě, byly kritické a veškerá esa měla v ruce právě československá strana.

Jak je vidět z mapy výše, řada československých občanů byla německé národnosti. Nebylo to žádné novum, tento stav trval již od doby přemyslovské politiky osídlování, kdy Němci ve velkých vlnách přicházeli do českých zemí na pozvání panovníka a osídlovali místa, o která Češi neměli zájem. Především hornaté či kopcovité kraje.

Když vznikla první republika, její první prezident Tomáš Garrigue Masaryk se dušoval, že se jedná o mnohonárodní stát. Bylo tomu tak, nicméně rozhodně to nebyl stát, který měl jednotnou politiku ke všem svým občanům. Na straně hranic směrem k Německu a Rakousku panovala úplně jiná politika než ve vnitrozemí.

V srpnu roku 1938 navštívil Československo v rámci oficiální politické mise lord Walter Runciman, 1. vévoda z Doxfordu (nezaměňovat s Oxfordem). Účelem jeho návštěvy bylo zjistit, zda-li jsou stížnosti místních občanů německé národnosti, které pak jako válečné palivo použil německý kancléř Adolf Hitler, oprávněné.

A zjistil, že ano. Ve své zprávě obviňuje československou vládu z „netaktnosti, nepochopení, drobné netolerance a diskriminace“ vůči německé menšině. Úřední místa v lokalitách s německou většinou byla obsazována výhradně Čechy, kteří hráli svou hru „malá domů“ a dohazovali obchodní zakázky jen českým firmám. Stejně tak fungovalo školství, Češi se snažili o většinové české školství i v místech, kde žili téměř jenom Němci.

Runciman nakonec došel k závěru, že vzájemné soužití dvou etnik je nemožné. Doslova cituji: „těžké je být ovládán cizí rasou“. Runcimanova zpráva v podstatě předcházela závěrům přijatým na Mnichovské konferenci. A byla podkladem pro rozhodnutí mocností: postoupit Sudety Adolfu Hitlerovi.

Jenomže, co se ještě předtím nestalo.

Místo toho, aby se česká vláda zamyslela nad kritikou své politiky, zachovala se opačně a vystupňovala kritičnost situace k nesnesení. Měsíc po Runcimanově misi 23. září 1938 vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

Není divu, že mocnosti již Československo ke svým jednáním na Mnichovské konferenci nezvaly. Byla totiž přímým důsledkem toho, co si Češi nadrobili svou diskriminační politikou a poté také aktem mobilizace. Konference se konala 29. až 30. září 1938. Týden po vyhlášení mobilizace.

Česká vláda dala na základě výsledků konference pokyn armádě, aby své jednotky demobilizovala.

To však nebylo všechno. Vojenské špičky se snažily do poslední chvíle přesvědčit svou vládu, že demobilizace není dobrý nápad. Ráno 30. září 1938 dorazila na Pražský hrad delegace předních generálů. Dva aktéři, Lev Prchala a Sergej Vojcechovský, měli oba polské kořeny, a tak se nechtěli smířit s jakoukoliv předem vzdanou bitvou.

Generál Vojcechovský Emila Háchu a Edvarda Beneše emotivně přesvědčoval, že armáda je připravena bojovat, i kdyby v tom Češi měli zůstat úplně sami. Uvažovalo se dokonce o svržení vlády a nastolení vojenské diktatury. Ale na to bylo v české armádě příliš málo energie.

Dá se říci, že pokud by se Češi chovali ke svým německým občanům slušněji, nevyprovokovali by tolik jejich náklonnost k Adolfu Hitlerovi. A pokud by tomu tak bylo, získali by navíc na svou stranu jak podporu mocností tak i německých občanů, kteří by se spolu s Čechy Hitlerovi postavili.

Podle statistik ani tak nebyla řada Němců v českém pohraničí podporovateli Hitlera. A kupodivu se po válce opakoval stejný diskriminační scénář. Většina německých antifašistů musela z Československa odejít, někteří byli dokonce vězněni.

Podle tehdejších záznamů mělo samotné Československo nabito stejně dobře jako Hitlerovské Německo. Mělo 1 200 000 vojáků, zatímco Němci 1 700 000 vojáků, 5 000 děl, zatímco Němci 6 000. A k tomu velmi dobré opevnění. Vojenští historici se shodují, že tehdejší Československo sice nemohlo Německo porazit na hlavu, ale mohlo mu způsobit významné ztráty. Z druhé strany by do Německa zaměstnaného konfliktem s Československem vpadla Francie a bylo by vymalováno.

Zatímco vše dopadlo úplně jinak. Němci posíleni svým triumfem v Mnichově vpadli přímo do Polska a vypukla druhá světová válka.

Představa, že by odpor na straně Československa vedl k anihilaci českého národa je bohapustý nesmysl vyplývající z poraženecké mentality. Bylo snad Polsko, které se Německou postavilo, zničeno? Troufli si snad Němci na Švýcarsko, které bylo daleko menší než Československo? Navíc je znám jeden vojenský incident z té doby, a to frýdecko-místecké posádky, ke které se nedostal pokyn k demobilizaci a dostala se do střetu s německou armádou. Vyšla z toho nakonec se ctí.

Je třeba přiznat, že v kritické předválečné fázi selhalo Československo v jeho zásadní roli jakožto nárazníku proti nacistickému Německu. Pokud by se novodobý československý stát choval ke svým občanům lépe a nepěstoval politiku diskriminace, nejspíš by nebyly tak živeny Hitlerovy ambice a na svůj válečný apetit by si mohl nechat zajít chuť.

V čem udělalo Československo hlavní chyby? A můžeme se vůbec na to ptát, nebo musíme zachovávat v posvátné úctě vlastní národ a vystříhat se jakékoli sebekritiky a sebereflexe? Domnívám se, že to není nutné ani žádoucí. Na vlastní historii je nutné podívat se nezkaleným pohledem, čím jasnějším, tím lépe pro budoucnost, která se tak může vyhnout opakování stejných chyb.

A ty jsou u Československa takové, že zde došlo k přílišné idealizaci vlastních slabostí, jako je zaměňování zbabělosti a krátkozrakosti za altruistickou touhu vyhnout se jakémukoli konfliktu, glorifikaci neschopnosti jako je vyzdvihování tehdejšího vedení jako skupiny úžasných lidí, jejichž přínosy jsou zveličovány a neřesti umenšovány, svalování viny na jiné jako v případě přenášení vlastního dílu viny na Mnichovskou konferenci a nedostatek velkorysosti jako v případě chování se k Němcům jak před válkou, tak po válce.

Historie se neskládá jen z nových technologií a vojenských strategií, ale také z jednotlivých lidí a národů, které mají své světlé i temné stránky. V tomto případě Československo projevilo svou temnou skrytou stránku diskriminačních mechanismů, které nepřímo dopomohly k vypuknutí světového konfliktu.

Zdroje:

František Čapka. Tragédie mnichovské dohody - Skutečná fakta a odhalené mýty. 2011. Cpress.

Jiří Plachý. Karel Straka. Daniel Povolný. Historie a současnost Vojenské kanceláře prezidenta republiky. 2015. Ministerstvo obrany České republiky.

Zdeněk Hazdra. Mnichov 1938 a česká společnost. Sborník z mezinárodního sympozia k 70. výročí mnichovské dohody. 2008. Ústav pro studium totalitních režimů.