Popírání holokaustu, vražda paměti

Známý český antropolog Václav Soukup na své přednášce o kultuře prohlásil, že definice kultury je tak široká, že se do ní dá zahrnout i to, že pro Němce byly koncentrační tábory částí jejich kultury. Pokud je to tak, tak je to dost bizarní forma kulturního vyjádření.

Nacismus skončil s Hitlerovou sebevraždou. Od té chvíle se postnacisté neměli čím chlubit. Skončili porážkou, a to není zrovna něco, čím byste se chtěli kasat. Proč tedy popírají, že jeden z největších zločinů nacismu byl holokaust? Jinými slovy popírají, že se stalo něco, co tehdy režim legitimizovalo?

Nejspíš je tomu kvůli změně atmosféře ve společnosti. Tito lidé vystihli, že hrubou silou to již nepůjde a lidé už nejsou tak otrlí, jak bývali. Předvádět se masivním vyvražďováním určité skupiny obyvatel se už nikomu nehodí do krámu.

Ti skalní popírači holokaustu tvrdí, že se vůbec neodehrál, zatímco ti opatrní, že to nebyl záměr, ale nějak se to zvrtlo, počty obětí neodpovídají a podobně.

Jeden z popíračů holokaustu Arthur Butz je profesorem elektrického inženýrství na Northwesternské univerzitě ve státě Illinois. Na základě analýzy historických dat a také pochopitelně poznatků ze svého oboru přišel k závěru, že se příběh holokaustu neodehrál tak, jak je předkládán. Jednak používá argument ignorance Západu. Proč Západ holokaust ignoroval? Dochází k závěru, že nejspíš proto, že se hrůzy neodehrávaly.

Pochybuje také o počtech obětí, při srovnání tabulek počtu východních Židů před a po válce dochází k závěru, že jejich zdroj je sporný. Předložili je totiž Sověti a samotní Židé. Vrcholem jeho disputace je to, že popírání holokaustu začalo být postihováno až v době, kdy jeho argumenty nabyly účinnosti. Jinými slovy, až když bylo přesvědčeno více lidí o tom, že se neodehrál, začala být antiholokaustová propaganda postihována.

Dále jako technik analyzuje původní inženýrské plány vyhlazovacích či koncentračních táborů a nenachází zde soulad s tvrzením těch, kteří o holokaustu hovoří jako o masivním vyhlazovacím procesu.

Tyto nedostatky v historické paměti spíše patří jako dílek do mozaiky komplexu hrůznosti německé nacistické hlavy, která si byla na jednu stranu dobře vědoma toho, co podniká, a nebyla na to hrdá a na druhou stranu si nemohla pomoci a své obludné plány realizovat s každopádně ne obdivuhodnou pečlivostí. Pokud se někdo pyšní německým důrazem na přesnost a pečlivost, tak tohle rozhodně není ta část historie, kterou se Němci mohou honosit.

Masivní stroje na vyvražďování jsou ukázkou toho, kam až může lidstvo dovést monstrózní důraz na techniku a její vyzdvihování jako všespásný nástroj pro život společnosti. Dejte si na to pozor dnes, když máte na piedestalu různé ty techniky a techniku, abyste se nedostali do stejné pasti. Ostatně proto byly koncentrační tábory stavěny tak, aby vypadaly hezky a přitažlivě. Jako skupina domů, na které se dalo dívat viz ilustrační foto.

Lidé se divili, že tak vzdělaný národ, národ filozofů, se mohl dopustit takové hrůznosti. Nicméně němečtí filozofové jsou rovněž technicistní, duše je vůbec nezajímá, utápí se pouze v technických popisech různých stavů, které si sami vymysleli. Ani samotný Goethe nemůže sloužit jako nějaký morální vzor pro Němce, důsledkem jeho knihy Utrpení mladého Werthera byla epidemie sebevražd a jeho Faust už je jen ilustrativní ukázkou toho, s kým nebo s čím flirtuje intelektuálně nadaný Němec. Sám Goethe si hraje s myšlenkou nemorálního paktu ďáblem.

Člověk, který se stává jen součástí mašinérie stroje, už není člověk. A touto technicistní cestou se ve skutečnosti Němci dostali k holokaustu. Není divu, že pak místní obyvatelé žijící v okolí koncentračních táborů mohli dělat, jako by o ničem nevěděli. Přeci jenom to byl německý „průmysl“ a nic víc, tak to vnímali mnozí Němci. Až tehdejší velitel spojených sil generál Eisenhower, donutil místní obyvatele svá původně pouze „průmyslově“ výkonná místa v sousedství navštívit.

Holokaust byl vyňat z osnov amerických židovských škol, jak uvádí francouzský odborník na holokaust Pierre Vida-Naquet. Proč? V podstatě šlo o to, aby se nebouřily vody. Protože je to ve skutečnosti židovský náboženský koncept značící posvátnou zápalnou oběť. Odkazuje se na židovské oběti v chrámu, kdy byla část zvířete či zvíře celé spáleno na oltáři Bohu. Kořeny tohoto slova pocházejí z antického Řecka, kde takové oběti rovněž provozovali. Tehdejší helenizovaní Židé převzali termín holokaust z řecké terminologie a používali je pro své vlastní rituální obětiny.

Část Židů se totiž nedomnívá, že proběhl „holokaust“ ve smyslu obětiny Bohu. Někteří již v koncentračních táborech vedli disputace s Bohem. Je dokonce zaznamenán jeden inscenovaný soudní proces s Bohem jakožto viníkem, který pořádali vězni v táboře Auschwitz. Známý spisovatel Eli Wiesel byl procesu účasten a dosvědčuje, že to nebyl hoax. A jak soud dopadl? Jeden z rabínů přišel k závěru, že Bůh není na straně Židů, a když revidoval záznam nepřátelských útoků na Židy v průběhu historie, došel k závěru, že s nimi vlastně nikdy nebyl. Pro některé vězně se to stalo stimulem k modlitbě.

Pierre Vidal, známý francouzský odborník na holokaust, se ptal mladých Židů a dokonce i potomků některých lidí, kteří zemřeli za holokaustu a zjistil, že polovina z nich nikdy neslyšela o Cyklonu B (plyn užitý ve vyhlazovacích táborech), ostatní si matně vybavovali, že slyšeli o holokaustu v dokumentech francouzské televize nebo četli nějaký článek v Le Monde.

Může to znít absurdně, ale i to se stalo, holokaust dnes přitahuje pozornost různých čumilů a obdivovatelů různých režimů a táhne je k návštěvám míst, které byste raději, když byste si měli zvolit hezký turistický cíl na neděli, obešli obloukem.

Pierre Vidal k tomu říká:

Jsou vědci, kteří popírají, že se holokaust odehrál. Používají pro to vědecká data. Jak je vidět, věda není samospásná a je třeba chápat, že čísla nejsou posvátná. Tito lidé tak měří různé prostory pro plynové komory a z jejich výpočtů vyplývá, že k takovým počtům obětí snad ani nemohlo dojít. Někteří se dokonce spokojí i s takovým nesmyslem, že plynové komory nikdy neexistovaly.

V plynových komorách byli likvidováni nejen Židé, ale i Rómové a Slované a jiná etnika. Popírání holokaustu je tedy antipamětí pro mnoho národů a etnik.

V americkém státu Kalifornie nabídl institut financující revizionistické aktivity ohledně holokaustu sumu 50 tisíc dolarů tomu, kdo prokáže existenci plynových komor. Pan Mermelstein, jehož rodina zmizela v plynové komoře, přijal výzvu. Ale vzhledem ke stanovení podmínek na prokázání existence plynové komory jste museli být mrtví, zplynovaní v komoře, a tak peníze nebyly vyplaceny pro nedostatek důkazů. Kandidát na odměnu se však obrátil na soud a suma mu nakonec musela být vyplacena.

Lidé mají poměrně děravou paměť. Různé bizáry, kterým jsou ochotni uvěřit, jsou toho pěkným příkladem. Uvedu vám událost, která se stala předmětem vládního vyšetřování v 50. letech v americkém městě Seattle. Co se stalo? V zásadě vůbec nic, ale zdálo se, že je zaděláno na katastrofu. Město Seattle bylo postiženo větším počtem poškozených oken aut. Na čelním skle se objevovaly praskliny více než jinde v USA. Spekulace vedly k tomu, že za to může klima nebo snad jaderné zkoušky v atmosféře. Tehdejší prezident Eisenhower vyslal do oblasti vyšetřovací komisi, a ta došla k závěru, že se počty rozbitých skel na autech nijak neliší od jiných oblastí.

Co se tedy vůbec stalo? Odpovědí je masová hysterie. Jakmile se zpráva o narušených sklech dostala do médií, lidé začali svá auta více kontrolovat a přišli na prasklinky. Kdyby si auta začali více kontrolovat jinde, došli by ke stejnému závěru.

Co z toho vyvodit? Co lidem nabulíkujete, tomu budou věřit. Podobné to bylo s covidem, chemtrailem, očkováním a podobně. A jak do této věci sedí holokaust? Jakmile někdo vystoupí v médiích, tedy masovém prostředku lidského vědomí, tak je škoda natropena.

Není neobvyklé, že lidé trpí výpadky paměti, a to i co se týče toho, co dělali včera. Když se jedná o tak ošklivou záležitost jako hrůzy druhé světové války není divu, že je mají lidé tendenci vytěsňovat. Co je však naprostý hyenismus, je na takových věcech jako holokaust ještě vydělávat.

Zdroje:

Pierre Vida-Naquet. Essays on the Denial of the Holocaust. 1992. Columbia.

Stephen E. Atkins. Holocaust Denial as an International Movement. Praeger. 2009.

Walter Laqueur. Holocaust Encyclopedia. 2001. Yale Encyclopedia.

Václav Soukup. Antropologický seminář Jaroslava Maliny. Brno. Masarykova Univerzita. Přírodovědecká fakulta. 2018.

https://www.thejc.com/news/wiesel-yes-we-really-did-put-god-on-trial-gjs45iw9

Arthur R. Butz, A. R. Butz. The Hoax of the Twentieth Century. The Case Against the Presumed Extermination of European Jewry. 2003. Theses & Dissertations Press