Článek
Po Ďáblově lsti a Ztracené bráně Strach pokračuje Lovcem ve svých fantasmagorických konspiračních teoriích.
ČT1 sponzoruje Strachovy filmy a já vůbec netuším proč. Sice se prezentují jako takové fantasy krimi, ale fantasy o čem? Spíš bych řekla, že se tady zneužívá to, že v Česku byly krimi vždy populární a frčely. Strach své série schovává za krimi, ale pod jejich pláštíkem, asi jako nějaký starý fráter, schovává podle mého soudu něco úplně jiného.
Pohádka Anděl Páně první díl za mě super, druhý díl o poznání horší a pak už to šlo se Strachem z kopce. Nevím, asi je to tím, že je Strach vyhrocený uctívač katolického mysticismu, ovšem bez sebemenšího respektu k němu, a kámoš se všemi velebníčky, což je veřejně známá informace, anebo je za tím víc. Nejsem však fanoušek konspiračních teorií, tak se zdržím soudu. Budu vycházet jen z toho, co vím.
Strachovy filmy vždy vyvěrají z duchovního podtextu a krimi je na nich jenom obal. Jádro je jeho katolická víra, nebo snad víra v nadpřirozeno, Svobodné zednáře, konspirační teorie nebo kdo ví co. Tak třeba v Ďáblově lsti představuje religionistu Ivana Trojana, jak počínaje studiem tajemných sil, na které by měl být odborníkem, nakonec ukradne vzácnou relikvii a s ní posléze zdolá kdesi v Podlažicích ďábla. Vychází přitom ze staré pověry o Ďáblově Bibli a z naprosté absence reflektování historických i faktických souvislostí a hlavně z chabé charakteristiky postav, které divákům prezentuje.
Tak pak není divu, že divákům nakonec zprostředkovává pitoresktní obraz spolupráce akademického odborníka, který se spřáhne s bláznivým metalistou, aby spolu zachránili svět. Stejně tak se mohli spojit popelář a archeolog nebo lékař s harmonikářem. Je to naprosto buřt, protože Strachovy seriály postrádají jakoukoliv vnitřní konzistenci a smysl a napětí si půjčují z tajemna, které ale vůbec není tajemné, spíš nevyzrále dětinské. Jako kdyby Strach uvízl někde v pubertě a ne a ne se z toho vymanit. Ale já očekávám, když se jedná o krimi, že to bude film pro dospělého diváka a nikoli pro mládež.
Vzhledem k tomu, že mu to tehdy prošlo, zašel dál a znovu ve spolupráci s veřejnoprávní ČT1 vymyslel na diváka ještě větší kulišárnu. Respektive nemusel ji vymýšlet, ta už tu dávno byla. Strachovi je zřejmě vlastní přesvědčení, že světu vládnou Svobodní zednáři, kteří jsou při vší úctě jen takoví podnikatelští papaláši, kteří někde na večírcích, kde se scházejí, řeční o mystice. Anebo Strach prostě jen chtěl pomocí těchto dezinformačních obrazů skrze uměleckou licenci naplnit svou peněženku. Strach z nich udělal tajemné a všehoschopné muže v oblecích, kteří se infiltrovali všude, kam mohli, na univerzitu, do obchodního světa či do politiky.
A teď vytasil na diváka ještě větší kanón. Pavel Kříž, jeho oblíbenec, bude lovit démony. Má na to totiž kvalifikaci, když je členem tajného řádu, který ho k tomu povolal. V tomto případě Strach vytěžuje katolický koncept exorcistů, který obrací na hlavu, a pracuje s tím tak nějak po svém, na zapřenou a po teenagerovsku.
Skoro se mi zdá, že pokud je Strach katolík a měl by mít teoreticky v úctě nějakou katolickou autoritu, pěkně se pánům farářům vymkl z ruky a utrhl ze řetězu. Spíš to vypadá, že se katolíkům za něco krutě mstí. Ale za co?
A dokonce zlomyslně. Pokud se Strach prezentuje jako křesťan, tak svými filmy šíří nikoliv Kristovu lásku, ale podporuje naopak ďábelskou zlomyslnost. Jeho exorcista Kříž místo toho, aby démony vyháněl, rovnou zabíjí jejich oběti. To je svatokrádež a porušení všech křesťanských pravidel. Ptám se, proč se k tomu Strach propůjčuje? Že by byl sám posedlý? Ale čím?
Pominu-li toxické duchovní aspekty, které režisér Strach redistribuje ze svého nitra na své diváky, nelze si nevšimnout jisté bazální sociální necitlivosti zobrazované v jeho filmových projektech. Vztahy v jeho podání jsou dosti neumělé, až bych řekla velmi zhrublé, prosté opravdových citů a sociálních návazností. A to je vzhledem k tomu, jak vypadá současná společnost, poněkud alarmující. Tvůrci filmů, zvlášt ti financovaní z veřejného rozpočtu, by měli svými audiovizuálními projekty pracovat na tom, aby se společenská atmosféra zlepšovala a nikoliv do ní ještě zasazovat další bubáky.
Vypadá to, že Strach si své realizace rovnou cucá z prstu. Není třeba nějakého složitého skládání příběhu, ten vždy nějak skončí, někde sice začíná, ale není třeba ho složitě propojovat, protože nadpřirozeno, jak víme, vždy může zasáhnout nečekaně a jakkoli a vykompenzovat tak režisérovu dezorientaci.
Alespoň to si režisér Strach zřejmě myslí. Dle mého názoru by nejspíš měl nastoupit někdo jiný a lepší, nějaký filmový alfasamec, kterým Strach rozhodně není, aby se v české zatuchlé filmografii trochu udělal vítr a vynesl prach a pavučiny. Představovala bych si někoho, kdo umí přemýšlet a ještě má u toho tah na bránu. Prosím ne na nějakou ztracenou bránu. Spíš na branku.
A mezi takové Jirka Strach rozhodně nepatří.
Zdroje:
Gabriele Amorthe. Zlí duchové a exorcismy. 2014. Karmelitáni.
