Článek
Stephen King nejdřív psal pod pseudonymy a pak se osmělil a pustil se do toho. Úspěch ho stál hodně, také autonehodu a kompletní proměnu vzhledu. Je to vlastně člověk, o kterém se dá říct, že vytěžil svůj vlastní strach, ale nevyplatilo se mu to.
King je spisovatel vhodný pro lidi, kteří se rádi bojí. Ale nesmí to být strach moc velký. Proto pracuje s motivy, které, dalo by se říci, více vypovídají o něm samotném, o jeho vlastní osobnosti, než o jeho postavách.
A jaký je tedy King, který zpravidla nedává žádné rozhovory? Soudě dle témat, kterými se zabývá a považuje je sám za strašidelné, jednoduše strašpytel, který navíc závidí nadprůměrným lidem jejich schopnosti.
Vezměme takovou Carrie, která v jeho knize vládne telekinetickými schopnostmi, ale místo toho, aby si díky nim poradila se světem, King ji v knize raději zabije. Nebo Zelenou míli, kde nechá popravit černocha, který není žádným sprostým vrahem, ale léčitelem. King dělá, že není jiné volby, než aby výjimeční lidé trpěli za své schopnosti, zatímco on sám se nad nimi povyšuje. Jeho styl, kterým se snaží strefovat do skutečně zajímavých lidí prozrazuje, že sám zajímavý není vůbec.
Tím se dostáváme k tomu, čeho se King bojí. Třeba ledničky nebo mandlu v povídce Děs v prádelně nebo obyčejné knihovnice v Policajtovi v knihovně. Sociálních situací v Dolores nebo vlastní rodiny v Osvícení, malých zvířátek ve Hřbitovu zvířátek, klaunů v TO, antikvariátníků v Prokletí Salemu. A mohla bych pokračovat do nekonečna výčtem spisovatelových komplexů.
Někdo si může říct, vždyť je to super, rád se bojím a King mě pobavil. Nepřipadá mi nic zábavného na tom, šířit do světa neurózu a strašpitelství a ještě od něj za to chtít uznání.
King není žádný král, je to jen ustrašený králíček a jako takový nejlépe uspokojuje potřeby lidí, kteří se rádi bojí, ale jen tak trochu, aby se jim nic nestalo. Nakonec i lednička je může ve tmě spolknout, když si jdou vzít jogurt, nebo obyčejný rozhovor s druhým člověkem může být smrtelný jako v Jízdě na střele. Co víte, svět je plný nebezpečí, tak je pojďme ještě přikouřit.
King je jen součástí americké komplexní povahy. A tím myslím ne složitou povahu, ale povahu plnou komplexů. Američané se bojí všeho od ledniček až po mimozemšťany a vyváží to do světa spolu se svými filmy a spisovateli. V tomto si notují s Čechy, a proto je King populární v USA a pak v Česku, a pak zdaleka ne úplně všude.
Nuže proti gustu není dišputát, ale jak se říká řekni mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.
A stejně tak platí řekni mi, co píšeš, a podle toho poznám, jaký jsi, i když ani neotevřeš ústa, Kingu.
Zdroje:
Kingova bibliografie.
