Článek
Francouzský mnich Antoine Augustin Calmet v době osvícenectví napsal pojednání Dissertations sur les appritions des anges, des démons et des esprits, et sur les revenants et vampires de Hongrie, de Bohème, de Morevie et de Silésie, česky Disertace o andělech, démonech, duchách, přízracích a upírech Maďarska, Čech, Moravie a Slezska.
Zajímavé je, že si jako Francouz zvolil zrovna Česko, Moravu a Uhersko, proč nepojednával o francouzských upírech a démonech? Nejspíš jich tam tolik na to, aby to vydalo na tlustou disertaci, nebylo, a ani dnes to není jiné. Upíři si nejvíce oblíbili české země.
V době vydání byla tato kniha velmi oceňována, dokonce posvěcena slavnou pařížskou Sorbonnou. A samotný Voltaire, který se za jiných okolností vysmíval kdekomu a kdečemu, napsal na knihu pochvalnou recenzi.
Mediální pozornost upírů
Bela Lugosi, po léta hlavní filmový představitel upírů, mimochodem Maďar
Dnešní upíři našli své zastánce i v kinematografii a filmy o Drákulovi na motivy knihy od Brama Stokera tuto honbu za děsivými bytostmi odstartovaly. Ještě předtím, kupodivu to byl opět Francouz, natočil v roce 1896 první celuloidový film Le manoir du diable, česky Ďáblův dům. Upíři za ta léta změnili kontext i pohlaví. Upíří či vlkodlačí sága Stmívání pocházející z USA má spoustu příznivců po celém světě. Upíři jsou v ní představováni jako normální teenageři, kteří se jen tak trochu liší.
Současné upíry nikdo nehoní, píšou se na ně recenze, respektive na filmy, které se o nich točí.
Filmové upírské ságy se do Hollywoodu dostaly především ze slovanského prostředí a stopa končí někde v Česku. Chicago bylo nazýváno českým městem a Hollywood hostil spoustu film makerů s českými kořeny.
Upíři poměrně zdomácněli, dnes už nikoho nepohoršuje, že se vtělili do bankéřů, finančníků, byznysmenů, jednoduše do všech, kteří vysávají z druhých energii a životní sílu. Peníze se staly platidlem veřejně uznávaným právě mezi současnými upíry.
Slovanské představy o upírech
Duše podle Slovanů může opustit tělo i za života. Třeba při omdlení lidská duše opouští tělo a pak se zmatená vrací. Raději nejděte spát hladoví, protože duši se to nemusí líbit, a co kdyby frnkla. Černohorci ztotožňují duši s domácím zvířetem jako je kočka, pes a kupodivu s hadem.
A už jsme u té Moravy. Podle všeobecné slovanské víry se může dostat do Mory. To je živoucí bytost, buď muž nebo žena, jejíž duše odchází v době spánku, a nechává ji jakoby mrtvou. Může v sobě mít i dvě duše, jedna odchází ve spánku. Muž může být Mora od narození. Pozná se podle hustého černého obočí. Mora může mít různé formy, v noci prochází obydlí lidí a snaží se je zadusit. Může se snadno proměnit ve stéblo slámy, bílý stín, koženou kabelku nebo myš. Zkrátka v cokoliv. Dělá to následovně, nejdřív na lidi sešle osvěžující dřímotu a když usnou, děsí je s hrozivými sny, dusí je a vysává jim krev.
V Rusku Mory nebo Kikimory slouží jako domácí bohové. Zvláštní představu mají ti Rusové o jejich bozích. Mory otravují obyvatele domu a celkově nepřinášejí žádné štěstí. Kikimora je známa také v Japonsku.
Vlkodlaci
Vlkodlaci u hřbitovní zdi
Slované , ale i Angličané či Francouzi měli vlkodlaka. Slované věřili, že dítě, které se narodí s nohama napřed nebo rovnou se zuby je potenciální vlkodlak. Nebo se to může stát někomu až v dospělosti. K proměně došlo magickou silou většinou když se šli oženit nebo vdát do kostela. Podle tohoto podání byl vlkodlak celkem neškodný, pobíhal ve formě vlka a házel bědující pohledy na všechny kolem, ale nikoho nezranil, uchovával si tuto podobu dokud ta osoba, která jej uhranula, nezrušila kouzlo. V Jugoslávii představu vlkodlaka trochu hrotili. Podle nich způsobuje zatmění, protože požírá slunce nebo měsíc. Preventivně byli v takovou chvíli bdělí a v bojové pohotovosti. Co kdyby se kromě slunce dostal taky na kobylku jim samotným.
Vlkodlak se může proměnit nejen do vlka, ale také do domácí zvířeny, koňů, krav, psů nebo koček. V noci útočí na dobytek a saje mléko kravám , kobylám a ovcím. Rdousí koně a způsobuje pohromy. Může taky napadnout člověka a škrtit ho. Slovani na Istrii v Chorvatsku (nevím, proč tam tak rádi jezdíte, nebo spíš vím) věří, že každá rodina má svého vlkodlaka, který se snaží dům poškodit, ale také vlastní dobrého ducha Krsnika, který s ním bojuje a rodinu chrání.
V populární tradici je často vlkodlak směšován s vampýrem, a tak o nich kolují podobné příběhy.
Podle slovanské tradice může duše z člověka odejít ve formě holubice, mouchy, hada, myši, plamene, jednoduše cokoliv vás napadne. K tomu účelu je dobré mít otevřené okno v době smrti. Aby duše netrpěla hladem a žízní, je jí vloženo do rakve jídlo a taky dárky a mince. Mince proto, aby si mohla koupit nějaké místo mimo svůj hrob. Ti Slované jsou ale roztahovačná cháska, když jim ani po smrti nestačí hrob. Účelem pohřební hostiny je oslavit tuto příležitost. Duše zemřelého se jí účastní a první noc po pohřbu se vrátí domů. V Bulharsku Slované dávají pod svaté obrázky pohárek s vodou a po dobu šesti týdnů kontrolují, jestli z ní ubylo. Rusové dávají na hrob jídlo či pšenici.
Po čtyřicet dní (podobně jako Ježíš meditoval v pustině) se duše prochází mezi lidmi a mstí se za to, co jí někdo udělal. Po uplynutí tohoto období se snaží vrátit do svého těla, ale když vidí, jak strašně vypadá její tělesná schránka, raději uletí do světa mrtvých. Podle ruské tradice vyletí kamsi to řek a hájů. Zkrátka není pryč a může mít dál prostor otravovat živé. Především v bažinách a na hřbitovech.
Podle slovanských tradic mohou mrtví pomáhat živým, výjimkou jsou ti, kteří byli čarodějové zaživa, či vážní hříšníci. Tak asi byli hříšníky skoro všichni, takže tahle víra je trochu naivní. Čarodějové vnikají do příbytků lidí ve formě nečistých zvířat a dělají tam bugr. Těžko říct, kdo se za života kvalifikoval u Slovanů jako čaroděj, ale nejspíš to bude někdo, komu prostě nerozuměli. A to Slovany hrozně štve, když vám nerozumí, své nepochopení se snaží vtělit do vás a udělat z vás někoho zlého. Tohle se opravdu nezměnilo, i když už Slované nevěří na vampýry.
Upíři
Upírka
Mimochodem byla bych dost opatrná na to, využívat taxikářskou službu Uber, buď jsou Američané naprosto neznalí věci, což je pravděpodobnější, nebo jsou prostě duchovně naivní, což je jisté. Uber totiž je turecké slovo pro „kouzelná žena, čarodějka“, z něhož se vyvinulo slovo upír. Turci asi mají poměrně smíšené zkušenosti s jejich ženami.
Jižní Slované věří, že na kohokoliv padne stín nečistého zvířete, což je třeba pes, kočka nebo mrtvola, se může stát upírem. Jeho tělo po smrti nezdegeneruje, dokonce se i může živit sám na sobě, samozřejmě na svých příbuzných, které může úplně vyčerpat k smrti.
Univerzální upírský příběh
Archetyp upíra se objevuje ve všech kulturách. Například v německých Alpách se vypráví o divoženkách, které chrání les a příležitostně podřezávají hrdla lovců. V Mexiku se česnek, cibule a kov dává kolem dětské kolébky, aby bylo chráněno od ďábelské vampýrské čarodějnice, zvané tlahuelpuchi, která je může zabít. Do nynějška jsou nevyjasněná úmrtí novorozenců přisuzována této bytosti. Na ostrově Trinidadu v Karibiku se věří, že sukuyan žije přes den jako obyčejný člověk, ale v noci proměněn do světelné koule vyhledává své oběti, kterým saje krev. Místní komunity se proti nim brání křížem na dveřích a oknech a obráceným koštětem za dveřmi. Mexičané také věří v podobnou bytost, říkají ji tlaciques, která se rovněž proměňuje ve světelnou kouli anebo taky v krůtu a neúnavně hledá své oběti na vysátí.
Není divu, že první upírský příběh od Polidora představuje mezi postavami řeckou ženu. Staří Řekové věřili v komunikaci s mrtvými a také v to, že mohou obtěžovat živé.
Ochrana proti upírům
Mezi takovou ochranu patří podle tradice: česnek, sůl, svíčky, vonné směsi, zvonky a v neposlední řadě kříž. Jejich užití převzali do svých románů první autoři upírských fikcí jako byli John Polidori, James Malcolm Rymer, Joseph Sheridan Le Fanu a Bram Stoker. Všichni tito autoři zemřeli předčasně, případně v nikoliv požehnaném věku. Což by mělo být varováním před tím, si s tímto tématem zahrávat. Asi to není tak nevinné téma, jak se tváří, nebo pověra, která nemá žádnou oporu v realitě.
Česnek
Česnek je velice populární v tomto ohledu a i z hlediska zdravotního chrání proti bakteriím a virům. V upírské fikci se v hrobkách strká do úst upírům a zabraňuje jim povstat a vysávat své oběti. Během morových nákaz se věřilo, že specifická vůně nejen česneku může odradit zlo a osten smrti, takže není s podivem, že byl používán i proti upírům. Upíři se považovali za nákazu a ve společenském a duchovním smyslu slova jí rozhodně jsou.
Sůl a semena
Během historie byla sůl používána na uchovávání jídla a v určité podobě ji Egypťané používali v rámci mumifikačních procesů. Sůl také sloužila jako duchovní symbol čistoty. Ježíš jednou napomínal své učedníky, aby pamatovali na svůj vysoký kredit, o který mohou snadno přijít výzvou: „K čemu je sůl, když ztratí svou sílu!“ V jeho době se totiž sůl ředila různými nečistotami, a tak se mohlo stát, že bylo v soli méně soli a více nečistot a byla tak k ničemu.
V určitých legendách nesmí nemrtví překročit práh, který je vysypán solí. Stejně tak sůl funguje na ochranu vstupu oknem, krbem a podobně. Někdy byly celé domy obsypány do kruhu solí v časech, kdy se mělo za to, že jsou upíři na lovu.
Hořčičné semínko je také používáno jako repelent proti upírům. Znovu to byl Ježíš, který ho připodobnil k Božímu hájemství:
„Království nebeské je jako hořčičné zrno, které člověk zasel na svém poli;
je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“
Černá hořčice se pěstovala na ochucení jídla. Její semínka jsou malá, ale může z nich vyrůst až 5 metrů vysoký strom.
Folklórní zvěsti zmiňují, že upír má dovoleno spočítat pouze jedno hořčičné semínko za rok, a proto ho malá hrst semínek udrží od těla poměrně dlouhou dobu. Nebo jiná interpretace říká, že se natolik zaměstná počítáním semínek, až zapomene na dobu východu slunce.
Každopádně semena a sůl se sypaly kolem mrtvol a rakví, aby se zabránilo povstání upíra z rakve.
Posvěcené zbraně
V mnoha legendách jsou to náboženské ikony, které hrají hlavní roli proti útokům nemrtvých. Některé upírské příběhy uvádějí, že upíra musíte domů pozvat. A když už ho pozvete, tak je třeba mít připravený nějaký ten kříž nebo krucifix (kříž s vyobrazením Ježíše). Říká se, že krucifix je účinnější než kříž, ale obojí závisí na vaší vlastní víře.
Svěcená voda, aqua benedicta, aqua lustralis
Voda z řeky Jordán, kde byl pokřtěn Ježíš. Někteří ji považují za svatou.
Jeden z primárních zdrojů života, voda, je symbolem duchovní a fyzické očisty. Posvěcená voda navíc může vážně zranit upíra a zabránit mu dalšímu řádění. Rakve, kde se nalézala nějaká podezřelá existence, se kropily svěcenou vodou, stejně tak jako okenní rámy či dveřní prahy, aby se zabránilo vstupu upírů.
Svěcená hostie
Hostie
Katolíci věří, že se doslova při přijímání hostie přeměňuje v Kristovo tělo, ponechme nyní stranou, že se tak stávají kanibaly, a možná proto byla hostii přisuzována také schopnost ochrany proti upírům. Stejně jako svěcená voda může popálit tělo upíra a zanechat mu znamení.
Jak zabít upíra
To je paradoxní otázka, protože je už přeci mrtvý, nebo jinak nemrtvý. Osvědčený způsob se jeví vrazit mu kůl do srdce, nejlépe tak, aby proklál celé tělo. Někteří upíři v podezření byli pohřbeni čelem k zemi, aby se nemohli vyhrabat. Jiným prokláli také jazyk trny, aby se nemohli věnovat své oblíbené činnosti, sání svých obětí.
Další zaručená zbraň proti upírům vyplývá z praktické přírodní povahy. Počkejte si na východ slunce. Vzhledem k tomu, že nemají srdce, které by bilo v hrudi (asi proto jsou upíři, když nemají funkční srdce), jsou chladní jako led, slunce je rozehřeje na neudržitelnou teplotu. Ale tenhle návod není bohužel zaručený. Některé folklórní příběhy s tím nesouhlasí a tvrdí, že během denní doby se upíři mohou klidně pohybovat. Stejně jako Stokerův Drákula, který dokonce v denním světle dvakrát operoval, ačkoliv jeho síly byly omezené. Maďarský upír přes den normálně funguje a přesunuje se do další vesnice, aby tam mohl v noci řádit. Takovým upírem byla i hraběnka Báthory z hradu Čachtice. Alespoň si to o sobě myslela, když se koupala v krvi panen.
Na každém šprochu pravdy trochu: upíři existují
Očividně jsou příběhy o upírech pravdivé, jinak by nebyly tak univerzální. Stejně jako příběhy o potopě, které jsou sdíleny většinou kultur. Pravdou je, že lidé po celém světě se bojí vysátí své životní síly a vcelku správně to kladou za vinu primárně svým příbuzným a lidem u jejich vnitřního okruhu, kteří se kolem nich pohybují. Je to psychologicky prokázaný fakt i v jinak poněkud skepticky zabedněném vědeckém výzkumu, že když někdo vstoupí do místnosti, může se v ní kompletně změnit nálada. Zvlášt, když je to upír.
Rehabilitace hraběte Drákuly: Vlad Tepes jako spravedlivý, šlechetný a přísný panovník
Vlado Tepes
Řád draka, tedy přízvisko Dracula, dostal již Vladův otec, kupodivu od císaře Zikmunda Lucemburského, toť znovu spojení upírství s českými zeměmi. Habsburkové se stali členy dračího řádu založeného Zikmundem, vždyť to ostatně byli prémioví upíři. Ale zpět k Drákulovi. Ten je jenom jeden.
Vzhledem k tomu, že jej jak Habsburkové tak Rusové vyšplouchli v boji proti Turkům a zbyl na ně sám, musel použít ty nejtvrdší metody obrany. Sám byl v mládí na „školení“ v Turecku a viděl, co dělají Turci svým nepřátelům. Napichovali jejich hlavy na kůly. On sám jim to dělal také a to tak efektivně, že si sami Turci nadělali do kalhot.
Příběh, který měl pošpinit jeho pověst, rozšířili němečtí řemeslníci a obchodníci, které vyhnal ze svého panství v závěsu samozřejmě se Slovany, kteří vždy stáli za kdejakou fake news a čertovinou. Dodnes mají v Petrohradu složku na Drákulu Rusové a jakou roli v jeho negativním obraze hráli Češi ve spolupráci s Habsburky netřeba domýšlet.
Ve skutečnosti byl Vlad Tepes velmi efektivní a spravedlivý panovník, který oceňoval fair play a jakékoliv čertoviny nebo špinavosti přísně trestal. Byl odvážný a nezalekl se žádné hrozby. Bohužel neměl štěstí na jemu podobné. V evropské aristokracii tehdy vládli ustrašení Habsburkové, podloudní Maďaři a vypočítaví Rusové.
Bram stoker a jeho knižní Drákula, stopy vedou na Slovensko
Opulentní hrobka, spisovatel v ní nemrtvý není, jen jeho popel.
Je třeba se podrobněji zmínit o spisovateli, který přivedl na svět hraběte Drákulu tak, jak jej lidé po světě dnes znají.
Bram Stoker svůj román Drákula mínil vážně. Tak to alespoň sdělil svému potenciálnímu vydavateli. Bram Stoker v Drákulu věřil.
Zvláštní je, že jeho kniha začíná až od strany 102 původního manuskriptu. Úvod ke knize není k dispozici. Současná kniha začíná odjezdem Jonathana Harkera z Mnichova směrem do Transylvánie k hraběti Drákulovi.
Spisovatel v předmluvě ke knize, která nakonec nevyšla, tvrdil, že řada postav v jeho knize jsou reálnými lidmi, se kterými se osobně zná. Mezi ně počítal Jonathana Harkera a jeho manželku a Dr. Sewarda.
Když přišel ke svému vydavateli s tím, že se jedná o skutečný příběh a že ho tak chce i prezentovat čtenářům, vydavatel mu to zatrhnul. Právě v té době v Londýně řádil takzvaný Jack Rozparovač a vydavatel nechtěl vířit vody chaosu.
Bram Stoker tvrdil, že konzultoval Ármina Vámbéryho, maďarského orientalistu, který se narodil na Slovensku a zřejmě byl britským špionem na Dálném Východě. Od něj, tvrdil Bram Stoker, převzal některé informace do svého obrazu hraběte Drákuly. Sám pisatel Transylvánii nikdy nenavštívil, spoléhal se proto na informace zvnějšku.
Jak psal Bram Stoker v úvodu své knihy: „Události, které jsou zde popsány, bez ohledu na jejich neuvěřitelnost a nepochopitelnost, se opravdu odehrály.“
Co když ano?
Jméno Drákula dal hraběti ve svém příběhu Bram Stoker zřejmě po vzoru anglického cestovatele Williama Wilkersona, který navštívil Transylvánii a v roce 1820 napsal, že přízvisko Drákula znamená ve valašštině ďábel. Valaši prý dají toto jméno někomu, kdo prokázal mimořádnou odvahu či lstivost nebo krutost. Stejně tak Drákula ve Stokerovi je lstivý i odvážný zároveň.
Jeho praprasynovec spekuluje o tom, že Bram Stoker ve svých sedmi letech, do nichž ležel upoután na lůžko, možná dostal krevní transfuzi, a ta jej postavila na nohy. Samotný Bram Stoker trval na tom, že bude po jeho smrti jeho tělo spáleno, což byla tehdy myšlenka pro irského katolíka naprosto nepředstavitelná.
Že by se Bram Stoker obával, že se sám stal upírem?
Závěrem
Nezdravé tendence napříč světem způsobily, že ti, kteří se bránili proti upírům, byli prezentováni jako upíři a naopak. Je na čase jasně identifikovat ty, kteří sají energii ze světového systému, z lokálního systému i rodinného systému a veřejně je odhalit jako upíry, kteří v tomto světě nemají své místo.
Zdroje:
Jan Perkowsky. Vampires of the Slavs. 1976. Slavica Publishers. Cambridge.
Ashley, Leonard, R.N. The Complete Book of Vampires. 1998. Barricade Books, New York.
Barber, Paul. Vampires, Burial, and Death: Folklore and Reality. 1988. Yale University Press, New Haven, CT.
Cynthia J. Miller and A. Bowdoin Van Riper. Undead in the West Vampires, Zombies, Mummies, and Ghosts on the Cinematic Frontier. 2012. THE SCARECROW PRESS, INC.
