Článek
Rozhovor s ředitelkou organizace SOS dětské vesničky, Mgr. Jindrou Šalátovou, nabídl velmi otevřený a upřímný pohled na situaci dětí, které nemohou vyrůstat ve své biologické rodině. Hovořilo se nejen o osudech samotných dětí, ale i o tom, s čím se potýkají lidé a instituce, které jim chtějí pomoci. Ředitelka upozorňuje, že některé příběhy dětí jsou natolik traumatizující, že si jejich reálný rozsah a dopad dokáže běžný člověk jen velmi těžko představit. Děti totiž často přicházejí z prostředí, kde byly dlouhodobě zanedbávány, týrány nebo přehlíženy. To se samozřejmě výrazně promítá do jejich psychického i fyzického vývoje.
Jedním z vážných problémů, na které ředitelka Šalátová také poukazuje, je nerovnováha mezi ochranou práv rodičů a ochranou samotných dětí. Systém podle ní totiž často upřednostňuje biologické vazby před bezpečím a stabilitou, kterou by dítě mohlo získat v jiné, vhodnější rodině. Tento přístup může v některých případech vést k tomu, že děti zůstávají příliš dlouho v nevyhovujícím prostředí, které jejich situaci dále zhoršuje.
V rozhovoru zaznělo také varování ohledně nedostatku pěstounů. V České republice je jich podle Šalátové stále málo. Přitom právě pěstounská péče je jednou z nejvhodnějších forem náhradní rodinné péče, která dětem umožňuje vyrůstat v prostředí blízkém tomu rodinnému. Vedle klasické pěstounské péče existují i další formy, například tzv. sdílená pěstounská péče, která může být vhodným řešením zejména tam, kde dítě potřebuje udržovat kontakt s biologickými příbuznými nebo kde péči nelze z různých důvodů zajistit kontinuálně.
Zájemce o pěstounství však často odrazují složité administrativní procesy a nedostatečná finanční podpora. Otázky financování pěstounské péče jsou složité a podle Šalátové ne vždy odrážejí náročnost takového závazku. Zejména u tzv. nezprostředkovaných pěstounů – tedy těch, kteří pečují o děti v širší rodině – bývá odměna velmi nízká, vychází totiž z životního minima. Tento přístup v mnoha případech neodpovídá reálné finanční zátěži, kterou pěstouni nesou.
Mnozí z těchto pěstounů navíc nesouhlasí s argumentem, že nízká finanční podpora je nástrojem, jak zamezit zneužívání systému. Ředitelka SOS dětské vesničky se přiklání k názoru, že stát by měl umět rozlišit mezi těmi, kdo chtějí pomáhat, a těmi, kdo by systém případně mohli zneužít. V každém případě by ale pomoc dětem měla stát v centru zájmu. A tomu by měl odpovídat i přístup veřejnosti, odborníků i politiků.
V rozhovoru samozřejmě zaznělo i to, jak se organizace SOS dětské vesničky snaží svými programy pomáhat dětem prožít šťastné dětství.
Pěstounů je málo, děti přibývají a podmínky se bohužel moc nemění. Jak vypadá realita očima těch, kteří v ní denně pracují? Rozhovor s Jindrou Šalátovou vám to řekne naplno.
