Článek
Pěstounka Lenka o tom mluví klidně a bez patosu, ale o to silněji. Ve svém vyprávění popisuje poruchu citové vazby, odborně označovanou jako RAD. Vzniká u dětí, u nichž se v raném věku opakovaně střídala pečující osoba. Biologická matka, porodnice, zařízení, další přesuny. Dítě si postupně osvojí jedinou jistotu. Že vztahy nejsou bezpečné a že každý může kdykoli zmizet.
Lenka má v péči dceru, která tímto kolotočem prošla. Navenek působí jako běžné dítě, ale v zátěžových situacích se její minulost ozývá naplno. Typickým projevem je křik a panika ve chvíli, kdy ztratí pocit, že má pečující osobu nablízku. Stačí krátký rozhovor se sousedkou a dítě má pocit, že je znovu samo. Nejde o vzdor ani rozmazlenost. Jde o hluboce zakořeněný strach z opuštění.
Jakmile se Lenka objeví a ujistí dceru, že je tady a nikam nemizí, napětí poleví. Dítě si jen potřebovalo ověřit základní jistotu. Že vztah trvá. Že někdo zůstává.
Porucha citové vazby nemá jednu podobu. Některé děti odmítají doteky, jiné se mazlí, ale jen podle vlastních pravidel. Lenčina dcera přijde pro pohlazení tehdy, když sama chce. Jakýkoli pokus o iniciativu z druhé strany odmítá. Kontrola nad blízkostí je pro tyto děti způsobem, jak si chránit vlastní emoce. Dříve totiž žádnou kontrolu neměly.
Zásadní zkouškou se stal nástup do školy. Dítě se těšilo, bylo motivované, připravené. Realita ale ukázala, jak křehká tato rovnováha je. Učitelka ani asistentka pedagoga nebyly na práci s traumatizovaným dítětem připravené. Přes dodané podklady a vysvětlení se situace rychle zredukovala na seznam problémového chování. Vyskakuje, vykřikuje, nesoustředí se.
Bez snahy hledat příčiny. Bez porozumění kontextu. Dítě se začalo uzavírat, bát a reagovat ještě intenzivněji. Oči plné strachu, chování, které okolí vnímalo jako zlobení. Po dvou měsících přišlo rozhodnutí školu změnit.
V nové škole se ukázalo, jak velkou roli hraje přístup dospělých. Empatie, jasná autorita a pocit bezpečí v jedné konkrétní osobě. Najednou se dítě do školy těší, mluví o paní učitelce s radostí a znovu se usmívá. Nezměnilo se dítě. Změnilo se prostředí.
Lenka zdůrazňuje, že nejde o věk pedagogů ani o moderní metody. Jde o osobnost, ochotu přemýšlet a připustit, že za chováním dítěte může být příběh, který neznáme. Školství na práci s dětmi z pěstounské péče systematicky připravené není. Porucha citové vazby je relativně nově pojmenovaná a v praxi s ní umí pracovat jen málokdo.
Proto Lenka jezdí do škol a o těchto zkušenostech mluví. Často slyší stejnou reakci. To jsme nevěděli.
Tento příběh není obžalobou jednotlivých učitelů ani institucí. Je spíš tichým upozorněním, že dobrý úmysl nestačí. Děti v náhradní rodinné péči potřebují čas, stabilitu a porozumění. A také systém, který počítá s tím, že některé strachy nevznikly dnes, ale dávno předtím. Pokud to budeme přehlížet, budou se tyto děti i nadále bát tam, kde by měly cítit bezpečí.
