Článek
Jako autor podcastu Mezi Dveřmi slyším podobné příběhy od pěstounů docela často. Často jde totiž o děti, které byly odebrány biologickým rodičům, protože se jim nedostávalo odpovídající péče. Eufemisticky řečeno. Mnohé z těch příběhů jsou totiž tak otřesné a smutné, že se v člověku usadí navždy.
Slyšel jsem příběh o holčičce, která dlouhé týdny žila zavřená v množírně se psy a jedla levné granule. Příběh o chlapci, kterému matka dávala jen mouku smíchanou s vodou. Dokonce i příběh o dětech, které žily v drogové varně a jejich rodiče je uspávali opiáty, aby neplakaly a neobtěžovaly. A podle některých pěstounů nejsou takové příběhy zase až tak výjimečné. Bohužel Je to prý realita, kterou čeští pěstouni řeší každý den.
Například na Facebooku se objevil příběh, kdy pěstounka převzal převzala dítě, které první rok života pendlovalo mezi matkou, Klokánkem a dětským domovem. S matkou se neustále stěhovali. Bez jídla, bez oblečení. Žili po azylových domech a podle všeho i na ulici. Když dítě konečně dorazilo do pěstounské rodiny, nemělo žádné základní návyky. Jen hluboce zakořeněný strach. Strach, že nebude co jíst.
Takové děti se často přejídají, schovávají jídlo do bot, do šuplíků i pod polštář. Někdy si jídlo schovají, jindy se ho snaží sníst tak rychle, že se dusí. A pokaždé je za tím to samé. Trauma z hladu. Trauma, které si člověk, který vyrůstal v bezpečí a stabilitě, neumí vůbec představit.
Další pěstounka vyprávěla o malé holčičce, která jí devět měsíců v noci vybírala odpadkový koš. Jedla slupky od pomerančů a soukromé skrýše s jídlem si tvořila doslova v každém koutu bytu. Po dvou letech se její stav výrazně zlepšil, přesto se prý trauma stále objevuje. Na dovolené v hotelu, kde je jídla neomezeně, utekla na pláž a začala vyjídat jídlo cizím lidem z krabiček. Strach z hladu se neptá na to, kde jste. Jen se znovu probudí.
Jako společnost máme ve zvyku říkat, že tohle se u nás stát nemůže. A když se to stane, že za to může někdo jiný. Jenže já se v posledních měsících ptám mnohem naléhavěji. Jak je možné, že k něčemu takovému vůbec dojde? Jak je možné, že OSPODy nechají děti hladovět, zanedbávat, žít v prostředí, které by neprošlo ani základní veterinární kontrolou? A jak je možné, že se mnoho dětí po pár měsících vrací zpátky k rodičům jen proto, že na chvíli splní základní hygienu a slíbí nápravu? Pěstouni mi opakovaně popisují situace, kdy se dítě po návratu domů znovu ocitne v chaosu, v zanedbání a v hladu. A pak zase putuje zpět do systému. Další trauma navíc.
Tohle není útok na pracovníky sociálně právní ochrany dětí. Mnozí z nich pracují nad rámec možností. Ale je to zamyšlení nad systémem, který má chránit ty nejzranitelnější a přesto selhává tam, kde by selhat neměl. Čím to je?
Žijeme v zemi, kde se řeší ceny nových elektroaut nebo to, jestli může mít premiér firmu, která čerpá státní dotace. Ale skoro vůbec se nemluví o dětech, které nemají co jíst a hlad je jejich první vzpomínka na svět. Nemluví se o dětech, které už ani nepláčou, protože se naučily, že pláč nic neznamená. O dětech, které si schovávají jídlo pod matraci jako jedinou jistotu. O dětech, které se snaží být neviditelné, jenom aby někoho nerozzlobily.
A přitom by tohle nemělo existovat. Rozhodně ne tady. Uprostřed Evropy. V zemi, která si zakládá na tom, že je bezpečná, stabilní a bohatá.
Tyhle příběhy budeme dál vyprávět v podcastu Mezi Dveřmi. Protože mlčet by znamenalo přihlížet. A přihlížet v tomhle případě neznamená nic jiného než být součástí problému.
