Článek
Pěstounská péče je pro mnohé z nás těžko představitelná. Zvenčí může působit jako krásné poslání, ve skutečnosti je ale často každodenním bojem – s vlastními silami, s byrokracií i s nepochopením okolí. Ilona Tomášková tento boj svádí už devět let. Do své péče přijala dvojčata, která k ní přišla ve dvou letech. Dnes je chlapcům jedenáct a nesou si těžké diagnózy: ADHD, autismus i citovou deprivaci.
V podcastu Mezi Dveřmi promluvila Ilona upřímně o svém životě, o chvílích radosti i o momentech, kdy sama nevěděla, zda to zvládne. Její slova jsou autentickým pohledem do reality, která má k pohádce opravdu daleko.
„Najednou jsem měla na bedrech dva malé kluky, kteří nevěřili, že je někdo chce“
Když k Iloně dvojčata přišla, bylo jim něco málo přes dva roky. „Byla to obrovská zodpovědnost,“ vzpomíná. „Kluci si už v tak raném věku nesli těžké stigma – zanedbanou péči, zdravotní komplikace a hlavně chybějící jistotu, že je někdo potřebuje. První měsíce byly jen o tom, abych jim dokázala, že mají domov.“
ADHD a autismus: rutina jako každodenní zkouška
Výchova dětí s kombinovanými diagnózami vyžaduje nesmírnou dávku trpělivosti. „ADHD a autistické rysy znamenají, že i obyčejné ranní vstávání nebo domácí úkoly se mohou proměnit v maraton. Člověk musí pořád hledat nové cesty, jak je motivovat. Někdy mám pocit, že sotva popadám dech,“ říká Ilona.
Okamžiky pochybností
Jeden z nejsilnějších momentů přišel ve chvíli, kdy si chlapci začali myslet, že o ně pěstounka už nestojí. „Bylo to strašně těžké. Nikdy jsme je nepřestali mít rádi, ale okolnosti jim to tak dávaly najevo. Najednou v jejich očích stálo všechno, co jsme budovali, na hraně.“
Síla podpory
Ilona otevřeně přiznává, že bez vlastní rodiny a blízkých přátel by to nezvládla. „Oni byli ti, kdo mi připomínali, proč to celé dělám. Kluci potřebují stabilitu a někoho, kdo se jich nevzdá. Když jsem měla pocit, že už jsem na hraně, právě oni mi pomohli znovu se nadechnout.“
Vzkaz pro budoucí pěstouny
„Pěstounství není jednoduchá cesta. Ale je to cesta, která dává smysl. Ty děti vám vrátí lásku jinak, než čekáte. A když pak vidíte, že se posouvají, že díky vám mohou žít normálnější život, je to k nezaplacení,“ říká Ilona.
Její příběh je připomínkou, že pěstounství není bezstarostná idylka. Je to práce, která stojí spoustu sil, emocí i trpělivosti. Zároveň ale ukazuje, jak hluboký smysl může mít, když dospělý člověk dá dítěti šanci na nový začátek.
