Článek
Příběh matky dívky s diagnostikovaným ADHD a poruchou pozornosti působí nadějně, ale zároveň odhaluje smutnou realitu. Po celé čtyři roky se maminka snažila přijít na to, co její dceru trápí. Stejně dlouho se ale setkávala s ujišťováním odborníků, že jde jen o vývojové období.
Situace v dětské psychiatrii u nás stále není ideální. „Nevěděla jsem, jak dál. Lékaři mě opakovaně uklidňovali, že jde o běžnou fázi. Jenže dcera si lámala ruce, nohy, byla na mě agresivní a já fungovala jako její hromosvod. V jednu chvíli jsem musela jsem říct rázné DOST,“ popisuje v rozhovoru maminka, která se téměř čtyři roky snažila zpochybnit názor odborníků, že dceřino chování je jen otázkou věku. Nebylo. Co v rozhovoru zaznělo?
Kdy jste si poprvé uvědomila, že s dcerou není něco v pořádku?
„Vzpomínám si přesně. Kolem třetího roku nastoupila do školky a tam poprvé narazila na jasnější režim. V ten moment se začala hroutit. Byla unavená, podrážděná a často i agresivní. Do té doby to bylo úplně jiné dítě. Všechno se změnilo velmi rychle.“
Myslíte, že režim ve školce hrál zásadní roli?
„Určitě měl svůj podíl. Najednou se ocitla v prostředí s množstvím podnětů, povinností a požadavků. Děti s ADHD často nezvládají zpracovat více informací současně — a to přesně zpětně vidím. Domů chodila vyčerpaná a zahlcená.“
Co na její chování říkaly učitelky?
„V běžných věcech byla schopná, ale třeba u výtvarné výchovy se prostě zvedla, řekla, že to dělat nebude, a odešla. Nedalo se s ní hnout. Učitelky to hodnotily jako vzdor. A já také neměla jistotu, jak situaci chápat.“
Obracela jste se na pediatričku?
„Několikrát. Vždy reagovala stejně — že je to věkem. Že období vzdoru má každé dítě. Jenže u nás to trvalo celé roky. Doma jsme řešily silné afekty, v obchodě rozhazovala věci z regálů, lehala si na zem a křičela. Reakce lidí kolem byly velmi nepříjemné. Často jsem slýchala, že ji neumím vychovat.“
Zmínila jste, že později došlo až k sebepoškozování…
„Ano. Kolem šestého až sedmého roku si začala vytrhávat vlasy, kousat se a škrábat do obličeje. Dokonce si opakovaně lámala ruce i nohy. Bylo to děsivé. Tehdy jsem si řekla, že takhle už to dál nejde, a začala jsem znovu hledat odbornou pomoc.“
Jaká byla reakce lékařů?
„Epilepsie byla vyloučena. Až na psychiatrii v Havlíčkově Brodě nám lékař bez váhání řekl, že jde o jasné ADHD. Další problém ovšem byl najít psychiatra, který nás vůbec vezme. Pořadníky byly všude. A já měla doma dítě, které se každý den zraňovalo. Nakonec nám pomohla doporučená psychiatrička a také spolupráce se střediskem výchovné péče.“
Přinesla diagnóza změnu?
„Zcela zásadní. Konečně jsme rozuměly tomu, co se děje. Začaly léky, terapie a úprava denního režimu. Dcera potřebuje krátké, jasné pokyny a dostatek času. Když se to daří dodržet, zvládá lépe i školu. Náš život se změnil o sto procent.“
