Jmenuji se Pavel Foltýn a jsem autorem podcastu s pěstounskou problematikou, který jsem nazval "Mezi dveřmi".

Proč „Mezi Dveřmi“? Ten název ve mně uzrával dlouho, protože přesně tak si někdy připadám. Mezi dvěma světy. Mezi tím, kým jsem byl dřív, a tím, koho ze mě udělalo pěstounství. Mezi láskou a vyčerpáním. Mezi dveřmi, ve kterých si říkáte „všechno bude dobrý“, a přitom sami netušíte, jestli opravdu bude.

Před třemi lety nám do života přišla holčička. Byly jí dva měsíce. Narodila se drogově závislým rodičům a první půlrok jejího života byl plný abstinenčních příznaků, pláče a bezmoci. Drželi jsme ji v náručí i ve tři ráno, když jí tělíčko vibrovalo napětím, které nedokázala ovládat. A přesto, nebo právě proto, se mezi námi vytvořilo pouto, které dnes nic nerozbije. V těch chvílích jsem totiž pochopil, co znamená bezmoc a jak hluboká může být láska.

Dnes jsou jí tři. Směje se od rána do večera, ráda tancuje, miluje zvířátka a má svou oblíbenou panenku, kterou vozí na odrážedle po bytě. Navenek byste nepoznali, čím si prošla. Ale drogová závislost její biologické matky si přesto vybírá svoji daň. Když se lekne, ztuhne tak, že máte pocit, že přestala dýchat. Když se vzteká, není to jako u jiných dětí. Je to výbuch zoufalství, jakési primitivní volání o ujištění, že ji nikdo znovu neopustí. Ale vedle toho je tu i první „Mám tě ráda“, první objetí a také neopakovatelný pohled, když se ráno probudí a dívá se na vás. Na někoho, na koho se může spolehnout a komu může věřit.

Podcast Mezi dveřmi vznikl proto, že vím, že takových dětí je u nás víc. A že nás, kdo se o ně staráme, někdy svírá samota, únava, bezmoc a pocit, že to nikdo nemůže pochopit. Chci tu psát a mluvit o tom, co pěstounství opravdu znamená. Bez příkras, ale i bez zatrpklosti. O bolestech, ale i o chvílích, kdy vás dítě obejme a vy víte, že to všechno za to stálo. Chci tady, i ve zmíněném podcastu , zprostředkovat všem, kdo o to budou stát, rady, doporučení a především naději. Naději, že jednou nebudeme ani my, ani „naše“ děti stát mezi žádnými dveřmi.

Děkuju každému, kdo mi na téhle cestě pomáhá. Především mojí partnerce, bez které by „naše“ holčička skončila kdoví kde, svému synovi, který mi s tvorbou podcastu i tohoto blogu strašně moc pomáhá, děkuji přátelům a odborníkům, ale hlavně vám, kteří tenhle blog čtete a podcast posloucháte. Bez vás by Mezi Dveřmi zůstalo jen v mé hlavě.

Děkuju, že tu jste. Že čtete a posloucháte. Že věříte i v lásku, která nevzniká jenom z početí, ale také z odvahy a péče.