Článek
„Ráda bych pomohla, ale protože stále čekáme na kouzelný telefon z kraje, nechci veřejně vystupovat. Bojím se, že by nám dítě nedali. A věřte, že náš kraj je na takové věci háklivý…“
Tak zní e‑mail od ženy, která se už měsíce snaží stát se pěstounkou. Není sama. Podobných zpráv přibývá – tiše, anonymně, mezi řádky. Přestože se o pěstounství mluví jako o vznešeném činu, cesta k dítěti může být pro některé žadatele frustrující a nepřehledná. A co hůř – mnozí se bojí o tom veřejně mluvit. Přitom pěstounů není v České republice rozhodně nadbytek.
Připraveni pomáhat. Jenže nikdo nevolá
Zájemci o pěstounství absolvují důkladné přípravy. Podle metodiky ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) jde o desítky hodin kurzů, psychologická posouzení, a nakonec zařazení do krajské evidence. V ideálním světě by mezi prvním podáním žádosti a přijetím dítěte do péče uběhlo pár měsíců. Podle nové metodiky by to mělo být maximálně 9 měsíců. Jakkoliv je to strašně dlouho, někteří žadatelé píší, že v realitě to často znamená i více než rok.
Kde to vázne? Nejde o lenost nebo nezájem. Důvodem bývá nedostatek odborníků, vytížené kurzy, složité posuzování vhodnosti. Zákon navíc nedává úřadům žádné konkrétní lhůty. A tak se stává, že čekáte. Bez vysvětlení. Bez aktualizace. Bez jakékoliv zpětné vazby.
Mlčet je prý jistější než mluvit
„Nechci si uškodit,“ přiznávají někdy žadatelé. Mnozí mají pocit, že celý proces připomíná jakési nepsané přijímací řízení, kde loajalita a trpělivost hrají zásadní roli a kde ohrožené dítě, které by mělo být co nejdříve v náruči pěstouna, něco jako „podpultové zboží“. Veřejná kritika by podle některých žadatelů mohla znamenat škrt. A tak raději mlčí. Přestože by si přáli víc transparentnosti, informací a dialogu. Přestože už několik měsíců doma drží připravený pokojíček. Přestože se mezitím děti stále nacházejí v nevhodném prostředí nebo v ústavech, protože byrokratické kolečko jede vlastním tempem. Subjektivní názor, ale stojí za zaznamenání.
Proč o tom vlastně nemluvíme?
V české společnosti se o náhradní rodinné péči mluví stále častěji – a to je dobře. Jenže chybí prostor pro otevřenou debatu o tom, co nefunguje. Ne proto, abychom hledali viníky, ale abychom mohli věci posouvat. Třeba prostřednictvím anonymních dotazníků, pravidelné evaluace ze strany MPSV nebo transparentních statistik krajských úřadů.
Závěrem
Žadatelé o pěstounství nejsou nepřátelé systému. Jsou to lidé, kteří chtějí nabídnout domov dětem, které ho ztratily nebo ani nikdy nezískali. A přestože pěstouni neočekávají nic snadného, zdlouhavé ticho a nejistota bolí. Tím spíš, když nemají jistotu, jestli dlouhé čekání znamená pečlivé posuzování, nebo jen ztracenou složku ve štosu papírů, případně liknavost úředníků.
Když už stát hledá dobré duše ochotné pomoci, měl by se snažit, aby jejich první zkušenost nebyla zklamáním. A pokud žadatelé mlčí, neměli bychom to považovat za jejich spokojenost. Spíš za opatrné vyčkávání. Na ten „kouzelný telefon“, který pořád nezvoní.
