Článek
Život někdy přináší skutečně hodně silné a smutné příběhy. Jeden z nich mi odvyprávěla pěstounka z Prahy, která se aktuálně stará o malého chlapce s autismem. Na první pohled drobná sympatická žena, u které by jen málokdo hádal, že její dětství bylo jedno velké trauma. Ale jak už to u povahově silných lidí často bývá, na první pohled nepoznáte, čím vším si mnohdy prošli.
Maminka jí zemřela na rakovinu, když jí bylo pouhých pět let. Dnes je jí o čtyřicet více, ale tohle trauma je v ní pořád. Asi i proto, že po smrti matky propadl její otec alkoholu a domů si vodil prostitutky. Musela se starat o mladší sestřičku, o to aby byla přebalená, aby bylo co jíst, aby bylo nějaké prádlo. V deseti letech žehlila, vařila a po škole chodila pro mladší sestru do školky. Nikdo nezasáhl, nikdo nepomohl. Navenek se totiž zdálo, že doma vše funguje.
Jenže ona trpěla. Chyběla jí maminka i klasické rodinné zázemí. Projevovalo se to různě. Třeba tak, že odmítala jíst. Ve škole seděla u jídla třeba i hodinu a krájela si jednotlivá zrníčka rýže napůl. V šesté třídě skončila v nemocnici, kde se lékařům podařilo její nechutenství alespoň částečně odstranit.
V sedmnácti utekla se svým přítelem do Brna. Vystudovala, získala dobrou práci, vdala se a vychovala dceru. Ve čtyřiceti letech se rozhodla, že si vezme do pěstounské péče dítě. Stará se o něj vzorně, a to i přes to, že dítě trpí autismem. Snaží se pro něj být takovou oporou, jakou sama nikdy neměla. „Dávám mu lásku, doteky, pravidla, stabilitu. A hlavně se snažím, aby nikdy nemusel pochybovat o tom, že sem patří,“ říká tiše a s očima upřenýma na hrnek s čajem. Chlapec s autismem, o kterého pečuje, má za sebou složitý start do života. Vyžaduje rutinu, klid a porozumění. Ona ale říká, že ho nikdy nevnímala jako „jiného“. „Někdy je to náročné. Třeba když má záchvat a nemůžeme jít ven. Ale pak mě obejme a řekne ‚mám tě rád‘, a vím, že to celé má smysl.“
Když se jí zeptáte, proč se do pěstounství pustila, často odpoví otázkou: „A proč ne?“ Má pocit, že její vlastní bolest se přetavila v citlivost. Citlivost k bolesti jiných. Věří, že lidé, kteří zažili trauma, mají zvláštní schopnost pochopit děti, které nemají hlas. „Nechci z něj mít génia ani vzorné dítě. Chci, aby se cítil bezpečně. Aby si nemusel krájet rýži napůl, protože je mu všechno jedno. Chci, aby byl sytý — fyzicky i duševně.“
Dnes už ví, že i hluboké rány se dají proměnit ve zdroj síly. A že opravdová rodina není o pokrevních vazbách, ale o každodenním rozhodnutí být tu pro druhého. „Někdy si večer sednu s vínem na balkon, dívám se na hvězdy a říkám si, že bych to celé klidně žila znovu. Protože dnes to má smysl. Dnes se smyslem budím i usínám.“
Její příběh ukazuje, že i z nejtemnějších začátků může vyrůst nový začátek. A že pěstounství není jen o tom „zachránit“ dítě. Je to o vzájemném růstu, o opravdovém vztahu, který se den za dnem tvoří mezi dvěma lidskými bytostmi — jednou zraněnou, druhou zraněnou o trochu méně.
