Článek
Letní dovolenou jsme plánovali dlouho. Naše první moře s naší malou holčičkou. Má tři roky, je u nás něco málo přes dva roky a narodila se mamince závislé na pervitinu. Nese si to bohžel s sebou. Má ADHD, je hodně živá, hlučná, impulzivní. Ale je „naše“ a zaslouží si poznat svět a radovánky při stavění hradu z písku na prosluněné pláži. Chtěli jsme, aby poznala, jak chutná pizza na pláži, jak voní opalovací krém, když ho na kůži smočí slaná voda, a taky aby věděla, že existuje i jiná voda, než je náš bazén na zahradě.
Letěli jsme s cestovkou do Řecka. Už na letišti bylo jasné, že to nebude jednoduché – zpoždění přes tři hodiny, dusno, napětí, hluk. Naše malá byla neklidná, zmatená, pofňukávala, chvíli se smála, chvíli se vztekala. V letadle už to propuklo naplno. Nechtěla sedět připoutaná, pokřikovala, smála se, vztekala se, nahlas si povídala. Jeden z nás s ní musel pořád chodit po uličce, ten druhý se snažil vysvětlovat lidem kolem, že ji nenecháváme zlobit, ale že prostě není „jako ostatní děti“.
Palubní personál byl skvělý. Usměvaví, ochotní, dokonce nám nabídli omalovánky a pomohli, jak mohli. Ale někteří čeští turisté? Hrůza. Zaslechli jsme věty jako: „To je hrozně nevychovaný dítě!“, „To by spravilo pár facek!“, „To jste ji nemohli nechat doma?“ Jedna paní si demonstrativně zacpávala uši a neustále se dívala na hodinky, jako by jí někdo ukrajoval z dovolené. Jeden pán šel za stewardem a dožadoval se jiného místa. Jiný se dožadoval piva zdarma, protože ho „to dítě rušilo“. My se omlouvali. Vysvětlovali. Ale pohledy mluvily jasně – podle nich jsme selhali jako rodiče.
Naštěstí pobyt v Řecku byl nádherný. Hotel příjemný, personál milý, moře teplé. Malá si poprvé hrála v písku, jedla meloun a smála se od rána do večera. Ale nám někde vzadu v hlavě pořád hlodal strach – co až poletíme zpátky? Budeme to muset zase vysvětlovat? Omlouvat se?
Ale štěstí nám přálo. V letadle zpět seděli převážně turisté z Nizozemska. Jiný svět. Hned po startu se k malé otočila paní s pastelkou v ruce. Dala jí omalovánky. Jiný pán si s ní začal povídat. Smáli se, hráli si s ní. Nikdo neřešil, že je hlasitější, že si povídá víc než ostatní. Nikdo nás nesoudil. Malá byla miláčkem skoro celého letadla. V tu chvíli jsme pochopili, jak „zaprděný“ národ jsme. Věčně brbláme, nadáváme, závidíme. Ze všeho chceme vytřískat nějaký prospěch – viz. požadavek na pivo zdarma.
Naše malá si možná nebude pamatovat všechno. Ale my si budeme navždy pamatovat, kdo se na nás díval jako na nepříjemný hmyz – a kdo jako na rodiče, kteří se snaží dát dítěti krásné zážitky. Ono si totiž ten svůj životní osud nevybralo.
Takže, Češi, prosím, zkuste občas nejdřív pochopit kontext, než začnete soudit. Za každým hlučnějším dítětem nemusí být hned špatná výchova. Může tam být těžký začátek. A velká láska. Jak by vám bylo, kdyby to bylo vaše dítě? Hodili byste ho do kopřiv? Asi ne. A ni my to neuděláme. Dohodli jsme se, že na dovolenou už budeme létat pouze s cizí cestovkou. V listopadu nás čeká Tenerife. Letíme z Vídně a věřím, že to bude úplně jiná káva…
