Článek
Po dlouhých letech jsem potkal svoji dávnou kamarádku Alenu. Před patnácti lety pracovala jako recepční ve velkém hotelu, potom se vdala, otevřela si nějaký krámek s dětskými potřebami a asi žila spokojený život. Ale ono zdání mnohdy klame a čas neúprosně plyne. Jednoho dne si člověk uvědomí, že žije život, který ho nenaplňuje. Alespoň tak to prý cítila Alena, se kterou jsem se potkal úplnou náhodou v pražské tramvaji.
A jak už to v podobných situacích bývá, proběhl klasický rozhovor na téma práce, děti a partneři. Co si také říci během pár zastávek, že. Jenže Alena mě docela překvapila. Když jsme ji kdysi poznal, vypadala jako ambiciózní žena, která chce žít „standardní“ rodinný život. Prý to má teď ale jinak. Prý po žádných hmotných věcech netouží a chce rozdávat lásku dětem, které si svůj životní osud nevybraly. Nechce prý mít nalinkovaný a nezáživný život, který jí ubíjí. V práci pěstounky prý vidí hlubší smysl. Jenže naráží na byrokratické překážky.
Například se prý změnil formulář žádosti, který ale MPSV poslalo na OSPODy teprve v minulých dnech. Také s psychologickým posudkem má prý problém, protože sehnat psychologa není úplně snadné. Respektive jsou dlouhé lhůty k objednání. Informace o pěstounství, resp. o procesu, kdy se může stát schválenou pěstounkou, je podle ní málo, a tak je loví všude možně. Na stránkách ministerstva i třeba na sociálních sítích. „Všechno strašně dlouho trvá. Já se vůbec nedivím, že to hodně ženských vzdá,“ povídala Alena, která má za sousedku paní, která celý proces vzdala. Prý měla pocit, že úřady ani moc nestojí o to, aby se pěstounkou stala.
Stát se pěstounem ale není otázkou jednoho podpisu ani impulsivního rozhodnutí. Jde o promyšlený a odpovědný krok, který začíná podáním žádosti na obecním úřadě obce s rozšířenou působností (tzv. OSPOD). Následuje poměrně důkladné prověřování – zdravotní způsobilost, bezúhonnost i sociální zázemí. Uchazeč musí projít psychologickým posouzením a absolvovat přípravu, která obvykle trvá několik měsíců a obsahuje jak teoretické, tak praktické části. V průběhu celého procesu se důkladně posuzuje motivace i schopnost zájemce pečovat o dítě, které za sebou často má složité nebo traumatizující zkušenosti.
Pěstounství není adopce – dítě zůstává právně spojeno se svou biologickou rodinou. Pěstoun tedy nesupluje rodiče, ale poskytuje dítěti stabilní a bezpečné prostředí, často na přechodnou dobu, než se vyjasní jeho další osud. Stát pěstouny finančně podporuje – mají nárok na odměnu, příspěvky na potřeby dítěte a další benefity. Výše odměny se liší podle typu pěstounství a počtu dětí – podrobné částky stanovuje zákon a jsou pravidelně aktualizovány Ministerstvem práce a sociálních věcí. I přesto však pěstounství není cestou k výdělku, ale spíše k naplnění silného smyslu pomoci dětem, které neměly v životě štěstí na vlastní rodinu.
Věřím, že Alena všechny administrativní náležitost splní a bude z ní pěstounka. Kdybych byl dítě, které pěstounskou péči potřebuje, chtěl být totiž právě u ní.
