Článek
Modeling měl být můj únik. Možnost, jak nebýt tou „hloupou dcerou“, která doma jen překáží, a holkou, se kterou nikdo nechce kamarádit. Asi ve třinácti letech jsem se o něj začala zajímat. Líbilo se mi to a lákalo zároveň. Možná proto, že bych byla konečně někdo zajímavý. Někdo, s kým chce každý kamarádit.
Rozhodně mě nenapadlo, že by to mohlo být ještě horší. Ono nám vždycky přijde, že to, co se děje, je ten nejhorší možný scénář.
Věřte mi, vždycky může být hůř.
Pro mámu jsem začala mít hodnotu a byla konečně někdo, kdo za něco stojí. Objížděla se mnou agentury. Adresy jsme našly v knížce, kterou jsem dostala k Vánocům. Už jsem nebyla ta, kterou nikdo nechce hlídat. Konečně jsem měla nějakou „cenu“.
Pamatuji si na jednu z prvních agentur. Člověk, který ji vedl, pozval mě a ostatní dívky na focení. Najednou mě zavedl stranou do menší místnosti, kde po zdech byla zrcadla. Řekl, že mi musí „rozhýbat boky“. Přitáhl mě k sobě a strčil svou nohu mezi ty moje a začal se kroutit. Byl vzrušený. Já jsem v těch čtrnácti tak nějak chápala, co se děje, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem jen hnus a ochromení. Nevím, jak jsem se z té místnosti dostala ven a co bylo dál, ale dostala.
V té době mě majitel, co mi rozhýbal boky, doporučil vlivnému muži pro focení reklam. A tak se součástí vytváření toho, kým jsem, stal on. Vlivný a bohatý muž. Byl velice přátelský a milý. Vyvíjel léčebné a kosmetické přístroje, byl velice inteligentní, mluvil několika jazyky a je autorem odborných knih. Mámě imponoval od prvního okamžiku a i tátovi přišel dostatečně solventní na to, aby mu mohl důvěřovat. Šla za ním, aby mu řekla o tom incidentu v agentuře – aby mě ochránil. Myslím, že v tu dobu ještě neměla tušení jaký člověk to ve skutečnosti je.
Začala jsem fotit reklamy. Pamatuji si na přístroj proti akné. Namalovali mi na obličej falešné pupínky a já pózovala s přístrojem v ruce. Ve škole to moc nepomohlo. Smáli se mi, když ten inzerát viděli v časopisech.
Dokonce jsem jednou seděla v porotě, kde se holky v mém věku účastnily castingu - už nevím na co to přesně bylo. Seděla jsem tam, patnáctiletá holka, vedle Heleny Růžičkové v prostorách legendárního „Rohlíku“.
Dívky, které se účastnily, na mě koukaly a bylo vidět, jak si přejí být na mém místě. Bylo fajn alespoň jednou cítit od dětí v mém věku něco jako obdiv. Ono sedět vedle Heleny Růžičkové se jen tak někomu nepovede. Pamatuji si, jak se na mě paní Helena podívala a řekla mi, že bych byla skvělá Pipi Dlouhá punčocha. Tehdy mi to lichotilo. Pipi byla silná, nikoho se nebála a dělala si, co chtěla. Jenže k tomu už nikdy nedošlo. Nedokázala jsem být ta, kterou mě chtěli mít. A hlavně jsem se nedokázala přetvařovat.
I doma byli spokojení a i já měla ze začátku dobrý pocit. Boky mi rozhýbat už nikdo nechtěl, tak se nebylo čeho bát.
Velký omyl.
Mezi mnou a mocným pánem začalo vznikat přátelství. Nevinné, pouze trávený čas s někým, koho zajímám a je na mě hodný. Slušně hodný. Ale to bylo na začátku. Brzy se to změnilo. Najednou mi to bylo nepříjemné. Nepamatuji si přesný okamžik, kdy se to stalo, ale stalo. Bral mě do známého hotelu v Praze na limonádu a koukat na prosklené výtahy. Měl to moc rád, říkal. Já si to odseděla a těšila se domů.
Vždy jsem vše po příchodu domů vyprávěla mámě a asi tak nějak to vzniklo. Pochopila, že se mu líbím. Než jsem se otočila, volala a psala si s ním z mého telefonu, jako že jsem to já. Flirtovala. Já to neuměla, neměla jsem nijak velké sebevědomí a hlavně nechtěla. Jednou to poznal, ale vysvětlila jsem mu, že jsem měla hlavu pod peřinou, protože šel některý z rodičů okolo mých dveří. Uvěřil, a tak se hrálo dál.
V té době začal můj bratr žít v jiném světě. Je o pět let starší a dělal školu, kterou nechtěl, jen aby vyhověl tátovi. Měl jednou převzít firmu, ale nebavilo ho to. Začal hrát automaty. To je jeho příběh a já nemám právo ho vyprávět, ale naše rodina tehdy přišla o peníze a byl to začátek konce všeho.
Moje máma ráda říká: „Každý si vzpomínky pamatujeme jinak.“ Možná je to tak jednodušší – ulevíme tím svému svědomí. Já ale nezapomínám. Všechno si pamatuji. Možná si to pamatuji špatně, ale ten pocit ve mně zůstal.
Vyrovnat se s pravdou je totiž strašně těžké, nemyslíte?
Moje rodina tehdy potřebovala pomoc. Ta samá rodina, pro kterou jsem byla lůzr a hloupá holka, kterou nikdo nechce. A najednou jsem to byla já, kdo měl možnosti. Byla jsem ta, která měla otevírat dveře. V té chvíli jsem v tom byla úplně sama a můj pohled na svět se jen rozšířil o další ránu.
Všechno směřovalo k září. Čekalo mě Španělsko. Velké focení.
A to pro mě byl jen začátek cesty do pekla.
