Článek
Nastoupila jsem do prvního ročníku na školu vzdálenou skoro čtyřicet kilometrů od domova. Vstoupila jsem do třídy plné holek a byla jsem silná. Ale byla to jen maska. Maska, která však dokonale fungovala a stála za to.
Někam jsem patřila.
S odstupem času vím, že tohle jedno období patřilo mezi ty hezké časy. Byly jsme skvělá parta. Když jsme šly po ulici, nikdo nás nepřehlédl. Ať už proto, že jsme se pořád smály, nebo prostě proto, že nás bylo hodně. Byly to detaily, ale právě tyhle detaily byly krásné a dodnes na ně ráda vzpomínám.
Nikdo tam nevěděl o tom, jaké to bylo na základní škole. Nikdo netušil nic o modelingu. Byla jsem pro ně nepopsaný list.
Ale jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V mém případě to byla spíše smůla. Nebo obojí?
Udělala jsem několik špatných rozhodnutí. Jedno z nich bylo, že jsem vzala některé spolužačky k nám domů. Bohužel se nic nezměnilo. Jedna měla zrovna problémy v rodině a nechtěla jet domů, tak jsem ji vzala k nám. Moc se jí u nás líbilo. Říkala, že mám skvělou mámu a že by takovou také chtěla. Dodnes ta holka neví, jak hnusně o ní moje máma druhý den mluvila. Samozřejmě to podle mámy nebyla dobrá kamarádka – prý ji prokoukla.
Pak jsem přivezla druhou. Tu jsem měla moc ráda celé tři roky a naše kamarádství neskončilo, i když měla moje máma obrovské výhrady. Je paradox, že o ní měla v jedné věci pravdu. Ta holka brala drogy. Máma to nevěděla jistě, jen si to myslela. Já si ji ale tentokrát vzít nenechala. A v tom byl ten největší problém. Přestala jsem být loutka.
Provázky se přetrhaly.
Začala jsem brát drogy a navštívila jiný svět. V té době ještě jen příležitostně. Doma to ale začalo být mnohem horší. Ztrácely se peníze. Bohužel i ty firemní, takže nebylo na výplaty. Firma pomalu krachovala a táta taky. Zašlo to tak daleko, že mi nezbývalo ani na dopravu do školy.
Začala jsem jezdit stopem, bylo to i rychlejší. Občas se ke mně jedna spolužačka přidala, tak jsem se nemusela pokaždé bát, že zastavím někoho se špatnými úmysly. V té době jsem si našla brigádu a po škole nastoupila za pokladnu. Byla jsem tam do večera, druhý den ráno zase do školy a takhle to šlo každý den. O víkendech žádná zábava, jen tvrdá práce.
Z výplaty jsem musela přidávat na domácnost. Můj o pět let starší bratr přitom ležel doma a doháněl, co nestihl. Ono když vstáváte ve tři odpoledne, tak toho moc nestihnete. Nevydrželo to dlouho, skoro rok, než jsem se pohádala s kolegyní, která urážela moji rodinu. Naivně jsem se jich zastávala.
Abych nemusela jezdit stopem, bydlela jsem přes týden u kamarádky anebo přespávala, kde se dalo. V té době jsem začala užívat drogy mnohem více. Občas se naskytla nějaká práce hostesky nebo obsluha v baru. Jednou jsem dokonce sbírala kelímky a různé odpadky na jedné párty, kde je po mně bohužel i házeli. Ale to je dnes spíše úsměvná vzpomínka.
A pak přišla ta největší chyba.
V té době můj otec zastavil náš byt u lichváře, s myšlenkou, že zachrání alespoň něco. Ten lichvář vlastnil restauraci a hledal servírky. Nevím, jak jsem se k té práci vůbec dostala. Ale v té době mi bylo už osmnáct a moje psychika mi začala drsně dávat najevo, že je něco špatně. Když jsem šla poprvé obsluhovat, sesypala jsem se tam. Psychicky jsem zkolabovala a majitel mě „zachránil“.
Vzal mě stranou a začal mě uklidňovat. Povídal si se mnou a byl hrozně fajn. Bylo mu čtyřicet, tak měl rozum a věděl, jak na mě. Tím, že jsem u něj žádala o místo, měl moje telefonní číslo. Nevím, jestli jsem už v té době věděla, o koho jde, nebo jsem se to dozvěděla až potom.
Byl to on. Ten, u koho táta zastavil náš byt.
A celá situace se opakovala. Ať už psaní zpráv, jakože jsem to já, nebo volání. Pamatuji si jednu večeři a pak hory. Hory mám v úplné mlze. Vidím jen ten svah – kde mě ukazuje svým přátelům jako trofej – a pokoj. Jeden pokoj. Vysoký, v té době pro mě starý chlap.
Tentokrát jsem to nezastavila. Bohužel. Když si na to vzpomenu, vidím ho před sebou a cítím ho na svém těle. Chtěla jsem domů. Odvezl mě a už jsem ho víckrát neviděla. Jak to dopadlo s bytem, nevím, ale máme ho.
Nenechala jsem se odvézt přímo před dům, ale kousek vedle. Seděla jsem na lavičce a brečela, jak hluboko jsem klesla a jaká jsem špína. Tuhle ránu vám už nikdy nikdo nezahojí ani na ni nezapomenete. Oklepete se a jdete dál.
Jenomže jak dál?
Drogy vám pomůžou na chvíli na všechno zapomenout. Ale je to jen další žíravina, kterou si dobrovolně sypete do rány, která už je i tak obrovská.
