Článek
Po příjezdu do hotelu se mi zastavil dech i srdce zároveň. Žaludek jsem měla až v krku. Byl to rodinný dům s pár pokoji kousek od centra. Jeden pokoj. Jedna postel. Jedna koupelna. Pro mě a pro něj.
Bylo mi zle a chtěla jsem hned utéct. Ale kam? Neměla jsem kam. Cizí země, cizí lidé a jiná řeč. Mobily byly v začátcích, brát ho s sebou nemělo cenu, stejně by nešlo volat. Nevím, co jsme ten první den dělali. Určitě jsme šli na večeři a možná se projít.
Pamatuji si až večer. Nosil volné kalhoty s kšandami. Pamatuji si to jako scénu z filmu: koukám, jak je sundává – kšandy a kalhoty spadnou na zem a on je nahý. Prý nemá rád spodní prádlo. Já se nechtěla sprchovat ani svlékat. Ale řekl mi:
„Ty se nebudeš mýt? Ty jsi čuně, běž do sprchy.“
Tak jsem poslechla. Osprchovala se, oblékla si pyžamo a honem do postele. Lehla jsem si na bok, k němu zády, zakryla se, aby na mě nemohl, a usnula.
Vzbudilo mě, jak mi někdo sahá na to něco, co měla být prsa, ale nebyla. Otevřela jsem oči. Triko jsem měla vyhrnuté ke krku a jeho velká hlava byla na mé hrudi. Ztuhla jsem.
Věděla jsem ale, že tohle už nemůžu dovolit. Že pokud budu mlčet, bude to ještě horší. Řekla jsem, že nechci, a rychle si stáhla triko zpátky.
Druhý den se mnou nemluvil a já chtěla jen domů. Půjčil mi telefonní kartu a já šla do budky. Zvedla to máma. Brečela jsem, že chci domů, ale místo podpory řekla: „Líbí se ti tam? Tak to jsem moc ráda. Zrovna tu vedle mě sedí Sandra a chtěla by, abys pro ni šla přehlídku, až se vrátíš. Tak utíkej, ať to není drahé, a zítra se na tebe budeme moc těšit.“
Zavěsila. Já tam stála se sluchátkem v ruce a měla pocit, že se proti mně spikl celý svět. Zbytek víkendu proběhl v tichosti a hrozné atmosféře.
Choval se, jako kdybych mu ublížila já. Neděle byla vytouženým návratem domů. Měla jsem pocit, že jsem byla pryč měsíc, ne jeden víkend. Zestárla jsem o několik let. Byla jsem totálně zlomená a měla pocit, že jsem něco provedla já.Na letišti čekali rodiče. V autě mi máma řekla, že je ten chudák hrozně smutný a že je jí ho líto.
Ne mě. Jeho.
Ještě mi řekla, že jí to připomíná jednu smutnou scénu z filmu: hlavní hrdina přiběhne na letiště a stojí za výlohou, venku prší a letadlo odlétá i s jeho milovanou, protože ji nestihl zastavit. Ona se najednou objeví v odrazu výlohy a u celé scény hraje romantická písnička.
Pak jsem usnula s hlavou v jejím klíně. Dodnes nechápu, že si sedla ke mně dozadu a byla na mě hodná, i když litovala jeho. Řekla jsem, že už tam nikdy nejedu. Že končím. Táta podrobnosti nevěděl a na nic se mě neptal.
Ale jela jsem ještě jednou.
V té době po mém vyprávění mámě došlo, že on nemá rád, když vypadám jako žena, ale jako dítě. Oblékla mi džíny a vybrala růžový svetr, ve kterém jsem byla „dítě“. Pamatuji si, jak jsem tam s ním seděla a jak řekl něco v tom smyslu, že mě tam máma poslala a že to nechápe. Když jsem odcházela, řekl mně a tátovi, že jede poskytnout rozhovor o tom, s kým spí nejraději, a jestli má říct mě. Táta se tomu smál.
Já nechápala celou tu situaci. Jak jim to může přijít v pořádku? V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Naštvala jsem se. Nastoupila jsem do prváku a řekla si, že už nikdy nikomu nedovolím se mnou zametat. Ale chyba lávky. Dařilo se mi to asi půl roku. I můj brácha mi v té době volal a říkal: „Tak co, načůráš mu do pusy? Vždyť ti to může být jedno, já bych to udělal. Představ si, jak se budeš mít dobře.“ Dokázala jsem říct, že ne.
Začala jsem být sama. Úplně sama. S rodinou, ale přesto sama. Doma šlo všechno do kopru. Začala jsem brát drogy a hledala únik. A hlavně touhu někam patřit.
Konečně jsem měla pocit, že zapadám.
