Článek
Když jsem zjistila, že pojedu na víkend do Španělska, stáhl se mi žaludek. Věděla jsem, že nikam nechci. Ale tvářila jsem se, jak velkou mám radost. Spolužáci záviděli a rodiče byli pyšní. Konečně.
Tak proč mi nebylo dobře? Mísil se ve mně strach s nervozitou a nechápala jsem, co se se mnou děje, když je to přeci takový úspěch.
Přípravy byly veliké. Rodiče mi nakoupili oblečení, o kterém se mi dříve ani nesnilo. Krátká sukně, kozačky na podpatku, bunda s kožíškem. Vypadala jsem jako modelka, ale cítila jsem se jako kus masa, který se chystá k expedici.
Zatímco jsem si zkoušela nové oblečení, v hlavě mi zněly jeho věty. Věty, které patnáctiletá holka nemá ani slyšet, natož zažít. Vyprávěl mi o Thajsku a o tom, jak je normální s partnerem provozovat fellaci. Píši odborný název, protože nechci opakovat slova, která jsem musela poslouchat.
Někde uvnitř jsem věděla, že to není správné. Svěřila jsem se jeho asistentce. Vše jsem jí řekla. Koukala na mě a bylo vidět, že neví, co si má myslet. Dodnes nevím, co prožívala, už jsem ji nikdy potom neviděla.
Jen vím, že mu to okamžitě řekla.
Když mě pak konfrontoval, vysvětlil mi, že i ona ‚to‘ dělá. Že je to normální. Prý to dokonce jednou dělala tak moc, až to bylo trapné a musel to spolknout. Snažil se mi namluvit, že moje pocity jsou špatné a jeho zvrácený svět je v pořádku.
Balení a cestu na letiště si nepamatuji. Mám tam prázdno. Jen vím, že jsem měla být šťastná, a nebyla jsem. Ta rovnice byla pro všechny jasná: Já – patnáctiletá holka. On – šestatřicetiletý muž. Víkend v cizí zemi.
Bylo mi špatně a nikam jsem jet nechtěla. Řekla jsem to nahlas, ale nebylo cesty zpět. Prý to bude skvělé. Vždyť poletíš poprvé letadlem a někam se podíváš! On tě má přece rád a neublíží ti…
Všechno, co mi přišlo špatné, mi bylo předkládáno jako správné. A naopak. Začala jsem mít pocit, že jsem předurčená k absurdním zážitkům i pocitům. Že můj vnitřní kompas je rozbitý, protože všichni dospělí kolem mě tvrdili, že sever je jih.
Dnes, když to píšu, mi to zní jako úplná hloupost. Jako něco, co se nemůže dít. Jenže ono se to dělo.
Dělo se to mně.
Samotný let i letiště mám v mlze. První ostrý obraz, který se mi vrací, je až pasová kontrola po příletu. Stála jsem tam, bylo mi zle a nevěděla jsem co mě čeká. Patnáctileté dítě v novém oblečení. Dívala jsem se na celníka v budce. Ten se na chvíli zamračil, vzal můj pas a odešel s ním někam dozadu.
Podívala jsem se na člověka co tam byl se mnou a měl na mě dávat pozor, aby mi vysvětlil co se děje a uklidnil mě, že je vše v pořádku, ale místo toho mi řekl:
„Kontrolují tvůj pas, protože vypadáš jako lehká holka a myslí si, že tě jedu prodat.“
Řekl to jako vtip. Smál se. A já tam stála a nevím. Dodnes nevím, co jsem cítila. Nepamatuji si to. V hlavě mám jen prázdno a tmu.
Možná mi to bylo jedno. Možná jsem byla tak odevzdaná, že už jsem nechtěla cítit vůbec nic. Všechno, co mi dospělí do té doby tvrdili, byl jen zmatek a lži. A tohle byl jen další moment, kdy se svět kolem mě zastavil a já v něm nebyla.
Byla jsem jen nikdo u celní přepážky. Nevím jak to v devadesátkách chodilo, jestli se musel podepsat nějaký papír, že může někdo cizí vzít vaše dítě do ciziny a co vše je k tomu potřeba. A nevím co musí mít rodiče za informace, aby dítě pustili.
Jen vím, že já bych svou dceru samotnou nepustila, ani kdyby to chtěla.
Pak už si pamatuji jen cestu z letiště a ten okamžik, kdy se za námi zavřely dveře.
Byl to malý hotelový pokoj. Byla tam jen jedna postel. V tu chvíli mi došlo, že tohle není focení. Že tohle není modeling. Že jsem v cizí zemi, v pokoji s cizím chlapem a nemám se jak vrátit domů.
Teprve tam mi došlo, že jsem v pasti.
