Článek
Moje hraniční porucha nevznikla z ničeho nic. Byla to trpělivá práce jak rodiny, tak učitelů i spolužáků. Zní to jako sebelítost, ale věřte, že tak to není. Vždy jsem se i tak snažila vidět jen to dobré. Ono vám jako dítěti nic jiného nezbývá. Umíte si představit, že by dítě, třeba tříleté, vědělo, že všechno co udělá, je špatně? Dítě to sice v podvědomí cítí, ale může tak malý tvor chápat, co se s ním děje? Nemůže. A právě takhle se to v něm pomalu láme.
Byla jsem jak slon v porcelánu. Tolik jsem chtěla pomáhat! Chtěla jsem učitelům nosit učebnice, sbírat jim spadlé propisky… Jenže pokaždé, když jsem se o to pokusila, buď jsem si rozsekla hlavu nebo něco rozbila. Chtěla jsem mámě pomoc s předvánočním úklidem, ale i tam jsem vždycky selhala. Nikdy se to neobešlo bez střepů.
Můj manžel dnes ví, že pokud chceme mít doma nějaké nádobí déle, musí ho umýt on. Nedělám to schválně, opravdu ne. Možná si říkáte: “ Jak může být někdo tak nemotorný a pokaždé něco rozbít?" Jenže ono je to jinak. Většinou se to stane právě u těch vzácných skleniček z vitríny. Dopředu se tak strašně bojím, že je rozbiju, až se to kvůli křeči v rukou a strachu v hlavě prostě stane.
Ve školce jsem byla často bita. Pamatuji si na jednu učitelku - byla vysoká, měla silné brýle a šedivé vlasy. Halenku nosila zapnutou až ke krku a zastrčenou v dlouhé sukni. Všichni se jí báli. Ostatní učitelky to musely vědět, ale nikdo nic neudělal.
Jednou jsem byla ve školce dlouho a hned po příchodu domů jsem se šla koupat. Pamatuji si, jak mě z vany vytáhl táta a zděšeně se ptal , kde se mi na zadku vzala ta obtisknutá ruka. Řekla jsem mu pravdu: „To je od paní učitelky.“ Táta to šel hned říct mámě. Čekali byste zastání, vztek, ochranu… Jenže máma jen chladně prohodila: „Prosím tě, vždyť víš jaká je.“ A tím se to uzavřelo. Moje bolest byla jen další komplikací, kterou nechtěla řešit.
Byla jsem plná energie, po obědě jsem nechtěla spát a všude mě bylo plno. Jenže v naší rodině se energie nenosila. Když rodiče chtěli jít za zábavou, nikdo mě prý nechtěl hlídat. Máma mi to později s oblibou vyprávěla: „Všichni říkali: Kubíka jo, ale Terezu ne. Tu nám sem nedávej.“ Ten pocit, že jste na obtíž už jako malé dítě, do vás zapustí kořeny.
Když jsem za mámou přišli do práce, z bratra byli všichni unešení. Prý byl krásný, milý a krásně voněl. O mně nepadlo ani slovo. Pokud ano, bylo to vynadání, ať tam nechodím, že jí dělám ostudu.
Když mi bylo deset, muselo být vždy uklizeno, hlavně v kuchyni a obýváku. Nesměla jsem u nás mít žádnou kamarádku. Ono jsem stejně žádné neměla. Všechny k nám totiž chodily buď za moji mámou, nebo mě využívaly, aby se dostaly k bratrovi - alespoň tak mi to říkala.
A já ji věřila.
Když jsem si nějakou spolužačku náhodou přivedla, byla na ní máma strašně milá. Povídala si s ní, objala ji.. a já na ni byla pyšná. Byla jsem šťastná , že moje máma je tak hodná a že se jí konečně nějaká moje kamarádka líbí. Jenže nebylo to tak. Jakmile spolužačka odešla, máma mi řekla, že jí rozhodně nemůžu věřit, že to není dobrá holka a jenom mě podrazí. Tvrdila, že ona je pro mě ta jediná nejlepší kamarádka.
Tak jsem kamarádky neměla.
Odstěhovali jsme se na druhý konec města, což všechno ještě zhoršilo. Ve třídě byla většina dětí právě ze sídliště, kde jsme dřív bydleli. Čím jsme byli starší, tím víc se ty kilometry mezi námi zvětšovaly. Byla jsem daleko a zároveň tak blízko. Začala jsem být pro ostatní přítěž. Někdo cizí - narušitel. Nezvaný a otravný narušitel, který se přitom jen tak moc chtěl kamarádit.
Byla jsem pro ně „cikánka“ - tak mi začali nadávat. V jejich očích to byla ta nejhorší urážka, kterou mě mohly zasáhnout a vyčlenit z kolektivu. Hloupá cikánka, se kterou nikdo nechtěl sedět v lavici ani trávit čas. Paradoxní na tom bylo, že moje rodina k tomu nevědomky přispívala. Každé léto mě rodiče nutili být pořád na sluníčku, prý aby mi to „slušelo“. Já přitom to opálení nesnášela a utíkala jsem do lesa. Byl to začarovaný kruh - doma nátlak, abych byla hnědá, a ve škole výsměch za to, že jsem. Ten pocit izolace byl drtivý. Stala jsem se terčem nenávisti za něco, co jsem si sama nevybrala a co mi bylo vnuceno.
Jednou jsem se s dvěma spolužačkami domluvila, že půjdeme společně na atletický kroužek. Měly jsme se sejít u jedné z nich doma. Když jsem tam přišla a zazvonila, dělaly, že nejsou doma. Přitom jsem je za dveřmi jasně slyšela.
A co teď? Stála jsem tam a dělala jsem, že je to legrace. Čekala jsem dál, protože jsem nechtěla uvěřit tomu, co se děje. Ony pak pootevřely dveře a řekly mi to na rovinu - že se mnou nikam nechtějí jít a ať jdu pryč. Urážely mě. Nebylo to vulgární, ale psychicky mě to úplně rozložilo. Nic příjemného pro třináctiletou holku, která už tak měla pocit, že na celém světě nemá nikoho.
Tehdy jsem si myslela, že už hůř být nemůže. Doufala jsem, že se všechno zlepší, až vyrostu. Jenže pak přišel modeling – a všechno bylo ještě mnohem horší.
