Článek
Drogy v mém životě určitě sehrály velkou roli. Například jsem měla ve škole kamarádku, která byla o rok starší. Byla skvělá, byla s ní legrace a byla opravdu krásná. Jen se zamilovala do špatného partnera. My spolu ze začátku užívaly jen lehčí drogy, pak se ale začala měnit. Chvíli trvalo, než mi došlo, co se s ní děje. Vlastně mi to řekl až její bratr. Řekl mi, že užívá heroin, že jsou rodiče naprosto zoufalí a nevědí, co dělat.
Moje předposlední vzpomínka na ni je, jak sedí na schodech na chodbě ve škole a já se jí snažím domluvit. Řekla mi, ať se od ní držím dál. Ona věděla, že je chyba v něm, nenáviděla ho za to, ale i přesto s ním dál byla. Byl pro ni důležitý jen proto, aby se dostala k tomu důležitějšímu. K droze. Dodnes si pamatuji, jak přesně vypadala, když tam seděla a říkala mi to. Je strašně těžké koukat se, jak se člověk, kterého znáte, před očima vzdaluje.
Tělo tam sice sedí, ale v očích už nikdo není.
Naposledy jsem ji viděla asi za tři roky, když na nádraží v Praze žebrala peníze na vlak. Vyprávěla mi, že ten samý přítel byl zrovna zatčen při krádeži oblečení v centru. Od té doby jsem ji už nikdy nespatřila. Snažila jsem se později zjistit, co s ní je, ale nic jsem nenašla.
U své kamarádky vím, jak se to stalo, ale zároveň to vlastně nechápu – měla zázemí, rodinu v pohodě, a stejně tomu podlehla. Já měla svůj důvod tehdy jasný. Potřebovala jsem otupit bolest z vlastního domova. Chtěla jsem na všechno zapomenout.
Jenže pak se odstěhoval táta.
Odstěhoval se 300 kilometrů daleko, hned jak jsem dodělala školu. Celé dětství jsem si vsugerovávala, že jsem pro něj ta nejdůležitější z rodiny, ta jeho princezna. Tak se to přeci o dcerách říká. Vymazala jsem z hlavy všechno špatné a to dobré si přikrášlila. Pravda je ale taková, že jsem ho začala zajímat až ve chvíli, kdy můj bratr přestal být ten dokonalý.
Začala jsem sice pracovat ve svém oboru, a ještě se svými dvěma spolužačkami, které jsem měla moc ráda, ale domů jsem jezdila hrozně nerada. U jedné z nich jsem přespávala a bylo to moc hezké, jenže doma na mě čekala jen samota.
Pamatuji si, jak jsem jednou přišla domů a v kuchyni seděla máma, bratr a jeho přítelkyně. Řekli jsme si jen „čau“ a víc nic. Oni se dál smáli, povídali si a mě to tak moc bolelo. Zavřela jsem se u sebe v pokoji a byla strašně naštvaná. Pak jsem odešla ven, seznámila se s jinými lidmi a začala užívat drogy ve velkém. Bylo mi to už úplně jedno.
Když za mnou táta přijel, dal mi peníze a zase odjel. Já si o ně nikdy neříkala. Chtěla jsem jeho společnost, jeho čas, tátu… Jenže on hned zmizel. A tak jsem si za ty jeho peníze koupila drogy. V duchu jsem si říkala jen jediné: „Díky, tati…“
Střídala jsem partnery, jen abych tátovi ublížila, ale ve výsledku jsem ubližovala jen sama sobě. Nestál o mě. Nestáli o mě.
Tak proč tu vůbec být? A pro koho?
Bylo to těsně před Vánoci. Moje psychika byla na kusy a já už neviděla žádné zítra. Jeden večer, asi čtyři dny před Štědrým dnem, jsem přišla domů a opakovala se přesně ta stejná scéna. Všichni se v kuchyni bavili a já byla pro všechny vzduch.
V tu chvíli se ve mně něco definitivně zlomilo. Zamkla jsem se v pokoji, už jsem nedokázala unést tu tíhu na hrudi a pocit, že vám někdo trhá srdce na milion kousků a je mu to jedno. Chtěla jsem tu bolest zastavit. Napsala jsem vzkaz mámě na rozloučenou a rozhodla se, že už se do té tmy nechci probudit.
Měla jsem ale potřebu se rozloučit. Zavolala jsem tátovi, ale ten mi do telefonu řekl jen to, že se má taky špatně. Pak jsem mluvila s jedním kamarádem. Tomu můj hlas přišel divný a okamžitě zalarmoval moji mámu.
Pamatuji si už jen to, jak máma bouchala na zamčené dveře, a pak nastalo úplné prázdno.
Probrala jsem se až v nemocnici. Kolem mě pípaly přístroje a nade mnou stála sestřička. Shodou okolností to byla moje bývalá spolužačka ze základní školy. Viděla mě na úplném dně. Po akutním ošetření mě hned ráno odvezli na psychiatrii do Kosmonos.
Nenechali mě tam.
Pokud prožíváte těžké období a potřebujete, aby vám někdo pomohl nebo abyste někam zavolali, nejste na to sami. Pomoc najdete na Linkách důvěry (např. Linka bezpečí pro mladistvé na čísle 116 111 nebo Linka první psychické pomoci pro dospělé na čísle 116 123).
