Článek
Jsem zadlužená, zlomená a nevím, jak odpustit a zapomenout. Často přemýšlím nad tím, jak by vypadal můj život, kdyby to jedno důležité rozhodnutí neudělal někdo za mě. Že mám hraniční poruchu osobnosti (HPO), jsem se dozvěděla před devíti lety. Bylo to půl roku poté, co jsem začala chodit k lékaři, který mi opravdu pomohl.
Díky němu jsem pochopila, že mám právo říct „ne“ a mám právo na svůj názor. Jenže když to začnete aplikovat v životě u lidí, kteří byli zvyklí, že posloucháte a jste v podstatě loutka, začnou teprve problémy. A právě díky tomu jsem se dozvěděla to zásadní - mám hraniční poruchu osobnosti.
Na ten den nikdy nezapomenu. Seděli jsme na terase - já, můj manžel a moje matka. S mámou jsem se často dohadovaly, ale v té době se vše milionkrát zhoršilo. Bylo krásně, svítilo sluníčko a v tom to přišlo. Další podpásovka. Když už máma nevěděla, co udělat nebo říct, vpálila mi, ať jdu k doktorce, protože jsem nemocná. Já samozřejmě tvrdila, že nejsem.
Jenže to byla pravda.
Doktorka mi nejdříve mou zprávu nechtěla ukázat, ale musela - je to mé právo. Ta zpráva byla v té době už třináct let stará. V době kdy vznikla, jsem už byla plnoletá - bylo mi dvacet. A přesto se ony dvě prostě rozhodly mi to neříct. Dnes, když o tom píšu, je mi čtyřicet dva a ta zrada ve mně pálí pořád stejně. Nechápu, jak mohla lékařka zprávu ukázat mé matce a mně ne. Moje máma chtěla mít nade mnou kontrolu, ale doktorka? Jaký ona měla důvod? Proč mi to udělala?
Mohla jsem mít svůj život pod kontrolou, ale místo toho jsem tápala. Dnes se hraniční porucha diagnostikuje často - někdy mám pocit, že jste smutní a hned dostanete nálepku „hraničář“. Ale život s touto diagnózou není vůbec jednoduchý.
Představte si, že někoho milujete tak moc, a najednou ho nenávidíte. Není to stejné, jako když vás partner štve. Tohle je jiné. Balíte mu kufry a přitom cítíte, že to tak doopravdy není, ale nemůžete si pomoc. V hlavě vám jede několik motorů a nejde zastavit ani jeden. Nemáte klíč. K tomu se připojí emoce, pláč, který nejde zastavit, a bolest kterou neutiší žádné léky.
Ale tak to uděláte. Pošlete ho pryč, protože ho v tu chvíli opravdu nechcete mít vedle sebe. Za pár dní, někdy týdnů zjistíte, jak velkou chybu jste udělali. Možná to zvenčí vypadá jako obyčejná hádka, jakých jsou tisíce. Jenže nic se „nestalo“. Prostě se probudíte a všechno je jinak. Jen tak, bez varování. Nebylo to rozhodnutí, ale stav, kdy se mi během chvíle úplně přepnuly pocity, zaplavilo mě něco silnějšího, co jsem nedokázala zastavit.
Dnes už vím, že to souviselo s hraniční poruchou, ale tehdy jsem jen nechápala, proč se mi v hlavě i v srdci děje něco šíleného. V té době jsem si začala psát deník. Popisovala jsem v něm, jak manžela miluji a proč - aby se on i já mohli k pravdě vrátit, až to zase přijde.
Přitom stačilo tak málo. Stačilo, aby se člověk, co vás nosil devět měsíců pod srdcem, alespoň jednou zachoval správně a řekl pravdu. Slyšet v tu chvíli: „Jsi nemocná, neboj se, je to normální. Naučíš se s tím pracovat a všechno bude v pořádku“. Ale ona to neudělala. Tak jsem místo toho zůstala uvězněná sama v sobě, tváří v tvář šíleným pocitům.
Můj manžel je ale bojovník a úžasný člověk. Všechno vydržel a bojoval, a i díky němu jsme spolu dnes dvacet let. Občas, když se na něj dívám a vzpomenu si na ty chvíle, vidím před očima, jak jsem mu ubližovala. Nenávidím se za to a bolí to. Ubližovala jsem někomu, kdo mě miluje celou dobu - a milovat snad i bude.
To jedno rozhodnutí neničilo jen mě a manžela, ale ve své podstatě i naše děti. Neměla jsem možnost se rozhodnout, zda na ně chci přenést „tohle břímě“ a jestli vůbec zvládnu být máma a dát jim to, co potřebují. Hraniční porucha je buď dědičná, nebo vznikne v dětství.
Já jsem bohužel ta druhá možnost.
