Článek
„Já už prostě nemůžu. Nemám absolutně žádnou motivaci a energii něco dělat. Jsem strašně unavená, vůbec mi to nemyslí. Jen vypravím děti do školy a jsem ko. Mám úplný odpor a je mi fyzicky špatně, jen si představím, že … Teď jsem na neschopence, ale nemám šanci si odpočinout, protože doma je všechno na mě, chlap s ničím nepomůže a mám výčitky, že jsem v tom kolegy nechala. Všichni jsou zvyklí, že se postarám, že vydržím. Sesypala jsem se. Selhala jsem jako pracovník, selhala jsem jako partnerka a selhala jsem jako matka. Nestojím za nic a je mi na nic. Jsem vyplivnutá z práce i z toho kolotoče doma. Jsem zklamaná. Nejradši bych nevstávala ani z postele. Chci, aby mi všichni dali pokoj. Co mám dělat? Nevím, jak dál…“
Co je syndrom vyhoření
Burnout syndrom neboli syndrom vyhoření je pojem, o kterém jsme už asi všichni někdy slyšeli. Co ho definuje? Je to především totální ztráta chuti do práce (péče), ztráta smyslu, energie a nadšení. Děje se lidem, kteří jsou zpočátku naprosto zaujatí svým posláním a dávají do toho vše a zároveň jen velmi málo mohou ovlivnit výsledek.
Mnozí z nás jej máme spojený s pracovním prostředím, zejména pak spíše s prostředím korporátním. Je typický také pro tzv. pomáhající profese - zdravotnictví, sociální služby nebo školství. Syndrom vyhoření se však netýká zdaleka jen oblasti práce.
Vyhořet můžeme často i ve vztahu, v mateřství, v péči o nemocného člena rodiny nebo o domácnost (často nás potká spíše kombinace vícero oblastí). Zkrátka všude tam, kam investujeme své maximální nasazení, svou energii a sílu a nevidíme výsledek. Nedostává se nám pozitivní zpětné vazby ani pomoci a nemáme dostatek prostoru pro sebe, své potřeby a odpočinek. Upozaďujeme sebe pro ostatní.
Dáváme ze sebe všechno, zpátky pro sebe dostáváme málo. Nedělá nám sebemenší problém upřednostnit potřeby jiných před svými vlastními. Ty naše jsou obvykle až někde na posledním místě. Okolí už si zvyklo, že vlastně vždycky všechno uneseme, zařídíme, zvládneme, postaráme se, vezmeme to na sebe. Ano, ano, ano - nikdy neřekneme NE. Málokdy slyšíme „děkuji“.
Postupem času naši chuť, energii a drive vystřídá povinnost, únava a čím dál větší vyčerpání, na které spánek nepomáhá. Jedeme na setrvačník jako robot. Vytrácí se radost a motivace a nastupuje frustrace, lhostejnost, podrážděnost až averze, někdy agrese. Místo iniciativy nás pohlcuje pasivita. Jednoho dne už nám dojdou veškeré síly. Jsme na dně a zažíváme nepěkné duševní i fyzické stavy. Náš výkon už není tak kvalitní, děláme chyby, přestáváme být pečliví. A je to vidět. Všímáme si na sobě, a okolí nám to také dává velmi najevo, že se nechováme jako dřív, že jsme někdo jiný. Bez jiskry, zájmu, je nám všechno jedno, jsme jakoby odpojení. Už prostě nemůžeme. Není kde ani z čeho brát.
Dlouho přehlížíme varovné signály. Myslíme si, že si nemůžeme dovolit polevit, zvolnit nebo nedej bože se na chvíli zastavit. Kdo by to všechno za nás udělal?
A tak to naše tělo musí udělat za nás. Je to otázka přežití. Ráno prostě nevstaneme z postele, nebo nás překvapí záchvat paniky, anebo nás zradí nervy a ztropíme skandál v práci.
A jsme doma na neschopence (možná si musel vzít neschopenku i partner) a zobeme prášky na nervy. Spíme a přemýšlíme. Uděláme to nejnutnější (domácnost, děti) a jsme vyřízení.
Jak z toho ven
Cesta zpátky bude dlouhá. Náročná a dlouhá. Kde začít? Co počít?
Asi tušíme, že bude potřeba začít věci dělat trošku jinak. Protože tudy dál cesta nevede - leda na psychiatrii, nebo na hřbitov.
Není zbytí, musíme zpomalit a zaměřit na sebe a své potřeby. Je potřebné zase nabít své vyšťavené baterky. Možná máme pocit viny, ale ne, není to sobecké.
Když to neumíme, nikdy jsme to nedělali, tak se to musíme zkrátka naučit. Pomalu, krůček po krůčku. Musíme si udělat jakousi inventuru. Na chvíli zastavit ten kolotoč a hledat, kde je v něm místo i pro nás samotné (mimochodem pracovní neschopnost je k tomu ideální čas).
Já si vždycky vzpomenu na pokyny v letadle - jako první si má záchrannou masku nasadit dospělý (já) a teprve potom ji může nasadit dítěti (ostatním). Nejprve potřebujeme stabilizovat sami sebe a teprve potom se můžeme věnovat tomu ostatnímu.
Můžeme začít od těla a jeho potřeb - spánek, jídlo, pitný režim a nějaký nenáročný pohyb ideálně na čerstvém vzduchu, odpočinek. To je dobrý začátek.
Je také užitečné se zaměřovat na momenty, kdy nám není tak blbě a také hledat malé věci, které už děláme a jsou nám příjemné. Je to individuální. Někdo rád čte, poslouchá hudbu, podcasty, chodí, pije kávu, kouká na detektivku, dává si horkou vanu. Co je to naše, co už děláme? Máme v tom našem všedním dni taky něco takového nebo něco jiného?
Buďme na sebe laskavější, dovolme si požádat o pomoc, nemusíme být na všechno sami. Třeba se dá něco delegovat, nebo to nemusí být.
Naučme se říkat NE. Naše ANO pak bude mít pro ostatní daleko větší váhu. Když někde dokážeme říct NE, otevřeme si prostor pro to říct ANO někde jinde. Např. „Teď si čtu, ale za půl hodiny na tebe budu mít čas.“
Dělejme si plány, do kterých cíleně zahrneme i čas pro sebe. Jakmile máme své políčko v kalendáři, je větší šance, že jej zrealizujeme.
A jak dlouho vlastně může trvat cesta zpět? Každý to máme jinak, někdy pár měsíců, ale klidně i rok.
