Článek
Ráno jsem si řekla: Dneska to doženu. Dneska budu fungovat. Dneska všechno vyřeším.
Děti odešly. Byt ztichl. Konečně prostor. Sedla jsem si ke stolu. A vzala do ruky mobil.
Jen na chvilku
Jen se podívám na zprávy. Jen odpovím jedné kamarádce. Jen projedu, co je nového. O dvacet minut později jsem pořád seděla stejně. Úkoly ležely vedle mě.
Neotevřené. Těžké. Nepříjemné.
Zvláštní druh únavy
Nebyla jsem fyzicky vyčerpaná. Ale hlava byla plná. Věděla jsem, co mám udělat. Jen jsem nebyla schopná začít.
Tak jsem: přeskládala hrnek na stole, srovnala papíry, které nebylo potřeba srovnat. Otevřela lednici, zavřela lednici, znovu otevřela mobil.
Odpoledne Děti se vrátily. Den pryč. Nic hotového.
Jen ten tlak v hrudi, který říká: Zase jsi to nezvládla. Zase jsi slabá. Zase jsi promarnila čas. Úzkost.
To, co nikomu neříkám
Navenek řeknu: „Byl náročný den.“
Ale uvnitř běží jiný rozhovor: Proč nejsi normální? Proč to ostatní zvládají? Proč pořád odkládáš věci, které musíš udělat?
Nejde o lenost
Tohle jsem pochopila až časem. Neodkládám věci proto, že bych byla líná. Odkládám je, protože: jsem zahlcená, bojím se, že něco pokazím, nevím, kde začít a hlava už prostě nemá kapacitu.
Nejde o lenost
Tohle jsem pochopila až časem.
Neodkládám věci proto, že bych byla líná.
Odkládám je, protože: jsem zahlcená,
bojím se, že něco pokazím,nevím, kde začít. A hlava už prostě nemá kapacitu.
Tak uteču do ticha obrazovky.
Večer
Večer už jen: únava, výčitky a seznam věcí, které „zítra určitě“
Znám to nazpaměť.
A přesto to píšu
Protože vím, že tohle neprožívám sama.
Že spousta žen: odkládá, mlčí, stydí se a myslí si, že je s nimi něco špatně.
Možná není.
Možná jsme jen unavené víc, než si připouštíme.
Pokud se v tom poznáváš, nejsi rozbitá.
Jen neseš víc, než je vidět.
A nebo je to ještě jinak? O tom se rozepíšu příště.
