Článek
Vchod do školy voní pořád stejně. Směs linolea, dezinfekce a dávných traumat. Vešla jsem dovnitř a automaticky se narovnala. Jako bych tam nebyla jako dospělá žena. Ale jako někdo, kdo jde „na kobereček“.
Najít třídu je první test
Chodba dlouhá. Dveře stejné. Děti už dávno pryč. Bloudím.
Potkám jiné matky. Tváří se, že přesně ví, kam jdou. Já jdu opačným směrem. Samozřejmě.
Malé židle, velké myšlenky
Sedím na židli velikosti pro třetí třídu. Kolena skoro u brady. Učitelka mluví. O učivu. O chování. O zodpovědnosti. Přikyvuju. I když netuším, co přesně znamená „musí se víc snažit“.
V hlavě mi běží jiný program
Měla jsem víc číst s dětmi. Měla jsem víc dohlížet. Měla jsem méně pracovat. Měla jsem víc vařit. Měla jsem méně být unavená. Měla jsem být jiná máma.
Pak zazní věta
„Jinak je všechno v pořádku.“ A mně se skoro chce zatleskat. Ne nahlas. Uvnitř.
Cestou domů
Jdu rychle.
S pocitem, že: jsem to nějak přežila, nikdo mě veřejně neusvědčil, děti mi zůstanou. Úspěch.
Večer se mě syn ptá
„Mami, co říkala paní učitelka?“
Řeknu: „Že jste šikovní.“
Neřeknu: „Že jsem zase měla pocit, že nedělám dost.“
Rodičovské schůzky nejsou o dětech
Jsou o nás. O našich pochybnostech. O únavě. O tiché snaze být dost dobré.
Sedíme na malých židlích a přemýšlíme, jestli náš velký život děláme správně.
A zítra ráno zase: ponožky, svačina, klíče
„kde mám ten sešit?“
A všechno začne znovu.
