Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ.
Ta, co má: jídelníček na týden dopředu, dokonale složené prádlo, plán aktivit pro děti, čas na sebe a ještě úsměv. Několikrát jsem to zkoušela, ale jak jsem začala tak rychle jsem i skončila.
Já mám spíš: hlavu plnou věcí,mobil s poznámkami, které zapomínám číst a občas vlastně i zapisovat, koš s prádlem, který „ještě počká“ a pocit, že už je večer, i když je teprve odpoledne.
Dlouho jsem si myslela, že je to chyba
Když jsem sledovala jiné ženy, říkala jsem si: Jak to dělají? Proč to zvládají a já ne? Co dělám špatně?
Měla jsem pocit, že jsem: málo disciplinovaná, málo schopná, málo dobrá. No dobře, málo disciplinovaná asi ano, ale to neznamená, že jsem špatná.
Že kdybych se víc snažila, všechno by fungovalo lépe.
Realita vypadá jinak
Realita je, že: děti onemocní, plány se zhroutí, práce se natáhne, někdo zapomene cvičky, někdo brečí, někdo je protivný.
A ten někdo jsem občas i já.
Nejsem líná. Jsem prostě taková.
Tohle mi došlo pozdě. Nejsem chaotická proto, že bych byla neschopná.
Jsem chaotická, protože: nesu odpovědnost, přemýšlím za víc lidí než za sebe, řeším věci, které nejsou vidět.
A protože někdy prostě dojde energie.
Instagram mi nepomohl
Upřímně?
Nikdy mi nepomohlo vidět: dokonale nachystané svačiny, uklizené obýváky, nebo ženy, které „vstávají v pět ráno pro sebe“
Jen mi to přidalo další otázku:
Proč já to tak nemám?
Dnes už vím
Nejsem projekt na zlepšení.Jsem člověk.
Máma, která: občas zapomene, občas nestíhá, občas prokrastinuje, občas to vzdá na ten den.
A přesto se snaží.
Každý den znovu a znovu.
Možná to máš podobně
Možná taky: čteš tenhle text s hromadou věcí kolem sebe. Víš, že bys „měla“ něco udělat, ale teď už prostě nemůžeš
Pokud ano, tak to není selhání.
Je to život.
Nemusíme být dokonale organizované, aby naše děti a drahé polovičky měly domov.
Stačí, že tam jsme.
I když s nevyžehleným prádlem.
I když s chaosem.
I když unavené.
