Článek
Začalo to úplně obyčejně.
Nádobí v dřezu. Poznámka. Odpověď. Ticho. Pak zvýšený hlas. Klasika.
Kdyby se někdo díval zvenku, řekl by:
„Proboha, vždyť je to jen nádobí.“
Jenže ono to nikdy není nádobí
Není to ani ponožka na zemi. Ani zapomenutý nákup. Ani to, kdo vyzvedne děti. To jsou jen spouštěče.
Pod tím je něco jiného. Únava. Pocit, že jsem na všechno sama. Pocit, že mě nikdo nevidí. Že to, co dělám, je samozřejmé.
Dva unavení lidi v jednom bytě
Nejsme špatný pár.
Jen jsme: dlouho nespali pořádně, dlouho neměli čas být spolu, dlouho řešili jen provoz, děti, práci, peníze, povinnosti
A někde po cestě jsme přestali řešit sebe. A asi ani jen tak nezačneme. Je jednoduché říct, udělejte si čas na sebe. Ale realita je taková, že spousta z nás tu možnost prostě nemá. Všeho je moc, hlídání není. Nezbývá nic jiného než začít komunikovat, musí to prostě udržet ta láska, která tam pořád někde je, ale než na ni zas bude prostor, chce to čas. Ale nesmí vyhasnout.
Co říkám jen v hlavě
„Jsem unavená.“ „Potřebuju pomoct.“ „Nechci být pořád ta silná.“ „Už nemůžu.“
A on má svoje ticho
Svoje starosti. Svoji únavu. Svoje mlčení.
A tak se potkáme…
…u dřezu.
Večer
Děti spí. Byt je tichý. Každý na své straně gauče.
A mně dojde, že:
nechci vyhrát hádku.
chci si jen na chvíli odpočinout od toho, že musím všechno držet.
Možná to znáš taky
Možná se taky: hádáš kvůli maličkostem a pak máš výčitky. A pak mlčíš a pak jedeš dál.
Protože není čas to rozebírat.
Nepíšu to jako stížnost.
Píšu to proto, že i tohle je realita rodiny.
Ne romantická.
Ne hezká na fotku.
Ale skutečná.
