Článek
Ráno jsem se probudila s pocitem, že dneska to dám.
Ne jako vždycky.
Dneska opravdu: vyřídím maily, uklidím, dodělám resty, uvařím něco normálního a možná si i sednu s kafem
V mé hlavě to vypadalo krásně.
Realita začala v 6:42
Jeden syn chtěl dnes tričko se Spidermanem a ne s Hulkem.
Druhý neustále vykřikoval „six-seven“.
Kafe jsem si udělala. Zapomněla ho vypít.
Práce z domova, domácnost z práce
Otevřela jsem notebook. Zavřela jsem notebook. Otevřela jsem pračku. Zapomněla jsem, proč. Vrátila jsem se k notebooku. Seděla, koukala, zavřela.
V 10:43 jsem jedla rohlík nad dřezem
Nevím, odkud se vzal.
Nevím, jestli byl určený dětem nebo mně. Byl suchý. Ale byl po ruce. To rozhodlo.
Produktivita podle mého
Udělala jsem: 1 e-mail, 2 telefony,několik zbytečných koků po bytě sem a tam,tucet myšlenek, co všechno bych „měla“
A jednu důležitou věc: sedla jsem si na dvě minuty. Dobrovolně.
Odpoledne přišlo samo
Děti doma. Hluk. Batohy. Hlad. Otázky. Někdo brečel. Možná já. Možná oni. Nerozlišuju.
Večer jsem se podívala na seznam
Bylo hotové: děti naživu, nikdo se neztratil, večeře byla (něco bylo), den přežit.
Zbytek zůstane na zítra. Jako obvykle.
A víš co?
Je to v pořádku. Nezachránila jsem svět.
Ale: fungovala jsem, nezhroutila se, občas se i zasmála
A ten rohlík? Ten byl vlastně nejlepší část dne.
Pokud máš někdy pocit, že „nic nestíháš“, ale den stejně skončí…
Vítej v klubu. Jsme velké sdružení. Bez členských karet.
