Článek
Na Instagramu to vypadá jednoduše. Někdo se sbalí, odletí. Jen tak prostě „na chvíli změní prostředí“.
Měsíc na Bali. Práce na notebooku. Děti bosé v písku. Úsměv. Klid. Meditace, odpočinek.
A já mezitím stojím v kuchyni, řeším, kdo vyzvedne děti, co bude zítra k večeři, že je druhé pololetí a už zase musíme platit ty sumy za obyčejné kroužky a jestli se nám letos vůbec podaří někam odjet.
Aspoň na týden. Aspoň třeba do Egypta. Nebo na Lipno? I tak je to pro rodinný rozpočet bolavá rána.
Jiný svět na displeji
Nezávidím konkrétním lidem. A ne, nedělám málo.
Spíš mě unavuje pocit, že jejich život se postupně stal měřítkem toho, co je „normální“.
Že normální je:
•odjet kdykoli
•pracovat odkudkoli
•mít volnost
•mít rezervy několit set tisíc.
•nemít strach, že něco nevyjde
Ano, není to nereálné. Ale ani to není realita většiny lidí.
Naše realita
Naše realita je plánování dlouho dopředu.
Přepočítávání.
Zvažování, co si můžeme dovolit a co už ne.
Je to věta:
„Letos asi jen Česko.“
Je to ticho, když se děti ptají, proč jejich spolužák letí znovu k moři.
Je to vnitřní vysvětlování si, že láska k dětem se neměří destinací.
Ten zvláštní pocit selhání
Nikdo mi nikdy neřekl:
„Jsi špatná máma, když neletíš do Dubaje.“
Ale ten pocit se stejně objeví.
Nenápadně.
Při scrollování večer v posteli.
Když už nemám sílu přemýšlet racionálně.
Jen tam je: Možná dávám málo.Možná nejsem dost.Možná by měl náš život vypadat jinak.
Pravda, kterou moc nevidíme
Většina českých rodin:
•řeší rozpočet
•řeší práci
•řeší školu
•řeší běžné starosti
Neřeší coworking na pláži.
A přesto máme pocit, že jsme pozadu. Ne proto, že bychom opravdu byli. Ale protože sledujeme jen výřez reality.
Nepíšu to ze vzteku nebo závisti
Píšu to proto, že vím, že v tom nejsem sama.
Že spousta žen:
•pochybuje
•srovnává se
•má pocit, že selhává
•i když dělá maximum
A že ten pocit nevzniká doma u stolu.Vzniká v mobilu.
Možná to stačí říct nahlas
Možná je v pořádku:
•letět jednou za čas
•nejet vůbec nikam
•zůstat doma
•žít obyčejný život
•žít reálný život
Možná není problém v tom, jak žijeme.
Možná je problém v tom, čemu jsme začali říkat „normální“.
Pokud to máš podobně, nejsi výjimka.
Jsi spíš pravidlo.
Jen to pravidlo není moc vidět.
