Co by kdyby…se podařil atentát na Hitlera

Adolf Hitler čelil za svůj život dle některých zdrojů až čtyřiceti pokusům o atentát. Jak dnes víme, ani jeden z nich nebyl úspěšný a Adolf Hitler zemřel vlastní rukou v bunkru pod říšským kancléřstvím 30. dubna 1945. Jeden z pokusů byl však úspěšnosti blíže než všechny ostatní, a zhatila ho jen kombinace několika drobností, kterým se dalo snadno vyhnout.

6. června 1944 se v Normandii vylodili Spojenci a otevřeli tak západní frontu. Když k tomu přidáme i značné neúspěchy na frontě východní, je logické, že i v nejvyšších patrech německého velení začínalo být některým lidem jasné, že Německo tuto válku vyhrát nemůže.

Proto se zformovala skupina vysokých německých důstojníků, kteří se rozhodli Německo zachránit před úplným zničením, a to tak, že zabijí Hitlera a následně převezmou kontrolu nad celou zemí. Do této „skupiny zasvěcených“ patřili např. berlínský policejní komisař, SS-Gruppenführer Arthur Nebe který se dle některých zdrojů už o jeden atentát pokoušel a při vyšetřování Heydrichova atentátu prosazoval mírnější zacházení s Čechy, dále generálplukovník Ludwig Beck, který se o několik atentátů již také pokusil, starosta Lipska Carl Goerdeler a mnoho dalších, a pak samotný vykonavatel atentátu, plukovník Claus Schenk von Stauffenberg.

V plánu bylo zabít kromě i Hitlera i Himmlera a Göringa, proto byly na poslední chvíli zavrženy návrhy na uskutečnění akce 11. a 15. července. Po dvou neúspěších se nakonec spiklenci rozhodli: Atentát bude proveden 20. července 1944, bez ohledu na to, že Himmler ani Göring nebudou přítomni. Hlavní cíl je nejnebezpečnější osoba světa, Vůdce Velkoněmecké říše Adolf Hitler.

20. července 1944 v osm hodin ráno vzlétá z letiště Rangsdorf nedaleko Berlína malé letadlo, na jehož palubě je plukovník Stauffenberg a nadporučík Werner von Haeften. S sebou mají dva kilové balíčky výbušniny a míří na schůzi do Vlčího doupěte.

Po přistání se snaží sestavit výbušninu, při tom jsou však vyrušeni a rozhodují se proto bombu nedokončit a použít pouze jeden kilogram výbušniny, ačkoli plán počítá se dvěma. Jak se později ukáže, první velká chyba. Poté se Stauffenberg přesouvá s polosestavenou, nicméně funkční výbušninou v aktovce na místo schůze. Je velmi teplé počasí, proto se na poslední chvíli štáb rozhoduje, že se porada nebude konat v podzemním betonovém bunkru jak je zvykem, ale nahoře na povrchu v jednoduchém dřevěném domku. To, jak se ukáže, je druhá klíčová okolnost, která atentát překazila, neboť kdyby se výbuch udál v neprodyšné betonové místnosti, téměř jistě by zabil úplně všechny přítomné. Stauffenberg vchází do místnosti, kde už u bytelného dubového stolu probíhá schůze, jíž předsedá sám Hitler. Nenápadně se dostane do jeho nejbližší blízkosti a pokládá aktovku s výbušninou jen asi metr od Hitlera. A udělá třetí, osudovou chybu. Aktovku položí za masivní nohu dubového stolu, která pozdější výbuch směrem k Hitlerovi zmírní a ten vyvázne jen s lehkým zraněním. Poté je von Haeftenem zavolán k fiktivnímu telefonátu, oba se vytrácí, nasedají do auta a bez problémů opouštějí areál Vlčího doupěte. Výbuch se ozývá chvilku před tím, než dojedou k první bráně, kudy bez problémů projedou a vzápětí bez větších komplikací projíždějí i druhou bránou a opouštějí areál. Jsou si jisti, že uspěli a míří na letiště, odkud odlétají do Berlína.

Zde Stauffenberg, aniž by se přesvědčil že je Hitler mrtev, vydává rozkaz k provedení Operace Valkýra, což je upravený plán pro potlačení vzpour v Německu a okupovaných územích. Začíná poněkud chaotické zatýkání, obsazování úřadů, měst a hlavně obrovský chaos poté, co se ukáže, že Hitler je pouze lehce raněn. Vše se rychle vrací do normálu. Plukovník Stauffenberg je zatčen a spolu s 3 dalšími je v noci z 20. na 21. července zastřelen popravčí četou. Následujícího dne páchá na východní frontě sebevraždu jeden z mozků operace, generálmajor Henning von Tresckow. Poté, co se ukáže, že o atentátu alespoň částečně věděl i polní maršál Erwin Rommel, dostane na výběr. Buď bude zatčen a následně popraven a jeho rodina bude perzekvována, nebo odejde se ctí sám za pomoci kyanidové kapsle a o jeho rodinu bude postaráno dobře. Rommel nepřekvapivě volí druhou možnost. Kvůli této události je postupně popraveno téměř 200 lidí.

Vše se děje stejně až do Stauffenbergova příletu do Vlčího doupěte. S von Haeftenem jsou sice při sestavování bomby vyrušeni, přesto se ale po zažehnání všeho podezření rozhodují výbušninu dokončit podle původního plánu. S aktovkou pak vchází do domku, kde se koná schůze (neboť počasí měnit nebudu ;) a podaří se mu výbušninu umístit ještě blíže k Hitlerovi, ze správné strany nohy. Poté se vytrácí k fingovanému telefonátu, nasedají do auta, míří na letiště a do Berlína. Ve 12:42 se ozývá obrovský výbuch, který Hitlera na místě zabíjí, společně s několika generály, kteří byli Hitlerovi nejblíže.

Von Stauffenberg se v Berlíně staví do pozice dočasného Vůdce, veřejně oznamuje Hitlerovu smrt a ve spolupráci s ostatními spiklenci přebírá moc nad Německem. Okamžitě nechává zatknout Himmlera i Göringa, které jako vlastizrádce nechává okamžitě popravit. Vojáci věrní spikleneckým generálům obsazují berlínská ministerstva a jiné důležité úřady. Zde dostávají jejich nejvyšší představitelé na výběr: buďto se přidají k nové vládě, nebo jsou na místě popraveni. Druhou možnost si vybírá pouze ministr propagandy Joseph Goebbels. Všichni ostatní nové pořádky více či méně dobrovolně a ochotně přijímají.

Podobná je i situace na frontě. Řadoví vojáci už jsou vyčerpaní a jakési dobyvatelské nadšení většinu z nich opustilo, takže když se o Hitlerově smrti a státním převratu dozvídají, naprostá většina z nich s tím souhlasí a jen doufají, že nová vláda válku ukončí. Bojují ale dál.

Po několik následujících dní, kdy v čele Německa stále stojí hrabě von Stauffenberg, probíhá stabilizace situace. Skupina spiklenců, nyní prozatímní vláda potlačuje jakýkoli vnitřní odpor za pomoci síly. 26. července je situace již relativně klidná. Západní i východní fronta postupuje, vojáci pomalu ustupují. Prozatímní vláda má jediný cíl: ukončit válku. Hlavním vyjednavačem se stává Erwin Rommel, který byl vybrán především kvůli tomu, že je respektovaný i u Spojenců. Německo posílá do Washingtonu, Londýna a Moskvy nabídku okamžitého příměří a jednání o míru.

Churchill a Roosevelt nabídku velmi rychle přijímají, Stalin se však zdráhá, o týden později po silném naléhání západních spojenců však i on svolí s příměřím. 2. srpna je tady vyhlášeno příměří a obě fronty utichnou. Konference se koná 4. srpna 1944 v Ženevě. Scházejí se na ní Churchill za Spojené království, Roosevelt za USA, Stalin za SSSR a za Německo Erwin Rommel, Claus von Stauffenberg a několik dalších generálů.

Německo navrhuje okamžité zastavení bojů, stažení ze všech okupovaných území a navrácení hranic na stav před anšlusem Rakouska, zrušení protižidovských zákonů a rozvázání spolupráce s  Japonskem a Itálií, výměnou za zaručení suverenity a nevysídlení německých menšin. Spojenci s lehkými úpravami a po velkém přemlouvání Stalina německý návrh přijímají a je tak uzavřen mír. Wehrmacht se stahuje ze všech okupovaných území a obsazené státy obnovují svou samostatnost. Menší státy Osy, jako Maďarsko a Rumunsko se postupně taktéž hroutí, protože bez německé podpory nejsou dostatečně silné. Buďto podléhají vnitřním povstáním, sovětským náletům nebo jejich vlády uznají, že bojovat dále smysl nemá. Druhá světová válka v Evropě proto končí 2. listopadu 1944. V rámci mírových dohod začnou němečtí vědci pracovat pro Spojené státy na vývoji atomové bomby. Jejich poznatky vývoj značně urychlí, a proto atomové bomby na Japonsko dopadají již v březnu 1945. Druhá světová válka končí 25.3. 1945 japonskou kapitulací.

Německo projde procesem denacifikace, a de facto vojenská junta kolem Stauffenberga se u moci drží až do roku 1950, kdy jsou na nátlak západních zemí vypsány svobodné volby. Zároveň platí válečné reparace státům, ze kterých se stáhlo, avšak takové, které je schopno utáhnout.

Geopolitická situace v Evropě je zcela odlišná, lépe řečeno především v její střední a východní části. Sovětský svaz nemá tak vymezenou sféru vlivu, a Československo, ze kterého se Wehrmacht sám stáhl a zároveň v něm kvůli dohodám zůstala velká německá menšina, se nepropadá do komunistické diktatury a ponechává si své předválečné hranice. Polsko zcela pod svou suverenní správu získává svobodné město Gdaňsk a po stažení Němců vede krátké boje se Sověty, kteří se svého kousku Polska jen tak vzdát nechtějí, nicméně opět po západním nátlaku postupují Polsku jeho předválečné hranice a stejně tak se suverenita vrací i pobaltským státům, i když ty jsou pod silným sovětským vlivem. Špatně dopadají Rumunsko a Bulharsko, kteří byli obsazeni Rudou armádou a spadají do oproti realitě značně zmenšené sovětské sféry vlivu. Moldavsko je přímo připojeno k SSSR. Železná opona je tak posunuta značně východněji a mnohdy nemá tak jasné hranice.

Třeba takhle by to mohlo vypadat, kdyby plukovník Stauffenberg 20. července 1944 položil aktovku na druhou stranu stolu. Co si o takové možnosti myslíte? Podělte se o to v diskuzi!

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/historie-stauffenberg-a-spiknuti-z-20-cervence-bod-obratu-ve-svetove-valce-i-kdyz-hitler-prezil-40480664

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/atentat-na-adolfa-hitlera-z-20-cervence-1944/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Hitlera_z_20._%C4%8Dervence_1944

MOORHOUSE, Roger. Atentáty na Hitlera. Překlad Císař, Gerik. 1. vyd. Brno: BB/art, 2008. 447 s. ISBN 978-80-7381-304-8.

Vlastní tvorba